Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 23.12.
Vlasta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
< Zkus mě najít z kolekce Dubovou ulicí
Autor: Feel Blue (Občasný) - publikováno 28.11.2004 (14:45:19)

ZKUS MĚ NAJÍT

 

 

 

Je tam moc místa. Ani mi to nepřijde jako tři pokoje a malá prázdná kuchyňka – u všech všudy, co tu není prázdné? – spíš je to jeden veliký a neohraničený prostor kolem nás.

Jsou tu stěny? Jsou? Nebo se mi to jenom zdá? Trpím halucinacemi? Zdají se mi ony vidiny realitou, nebo je to naopak?

Chtěl bych se hnout z místa a přitom jsem na to dost líný, nemohu si pomoct, nepohnu se ani o píď. Sednu si tam pod okno, opřu se o nabílenou zeď, co z ní padají kousky štuku tam pod parapetem, slezu nízko, abych se o něj hlavou neuhodil a možná se zasním. Když mi to dovolíš…

,,Sleduješ mě?“zeptáš se mě mírným hlasem, zazní jednou, ale jako by mi navždy ulpěl na rukou, na víčkách, na loktech, kterými jsem se opíral o vlhkou zeď. Byla opravdu vlhká?

Myslím, že jsem tě chvíli nesledoval. Ne. Zadíval jsem se do prostoru přede mnou, bylo tam bílo a odraz skládaných obdélníčků parket, téměř jsem oslepl, zakoukal jsem se, nikde nic a přitom, všude všechno.

,,Poslouchej…“vyzvala si mne, pak jsem zaostřil a spatřil tě blízko levého rohu, jak se opíráš o zeď naproti oknu. Mohl bych se ti dívat do obličeje, kdybych nebyl tak slepý…

,,Nebudou tě hledat?“chtěl jsem říct, ale jen jsem na sucho otevřel ústa. Mohla by sis myslet, že tu nejsi vítaná.

,,Proč ti to tu svěřili?“zkusíš to znovu.

,,Mám za úkol to tu celý změnit. K lepšímu, víš? Okna, dveře, rámy, kachličky, to musím vydrhnout. Bude to tu ráj, až s tím skončím.“

,,Co za to?“

,,Koupím si asi – já nevím, co si koupím. Myslím…“

,,Dělal bys to i zadarmo?“

,,Kvůli klíčům? Nevím. Myslím, že ano. Ale čtrnáct dní je moc krátká doba. Nikdy se nezastavím…“

,,Pak se ta ženská vrátí?“

,,A zachová se ke mně jako k věrnému posluhovi. Víš, patří to tu manželce jednoho z těch zdejších architektů, co si založili firmu hned na rohu náměstí. Dobře ví, co dělá. Panička si odjede do Španělska a vrátí se do zrenomovanýho bytu, zahrává si.“

,,Proč?“zvuk se úžasně rozléhal. Místnost se třemi okny na jedné straně zela prázdnotou, až na nás dva.

,,Nikdo nic nikdy nedostane zadarmo.“

,,Ale ona platí.“

,,Myslíš, že dost? Kolik by měla zaplatit za bílý vězení. Za samotku? Za nucený práce? Kolik dají válečným zajatcům jako odškodnění? Miliony.“

,,Cítíš se tu zajatý?“

,,Uzavřený. Chycený…“

,,Teď jsme přišli…“

Opět jsem tě pomalu začal ztrácet v návalu chvění… Nemohl jsem si pomoct ale žilami mi proudila nesnesitelně chladná krev, až se mi udělalo nevolno, ale nechtěl jsem to nechat na sobě zdát. Věděl jsem že mě pozoruješ, že mě studuješ. Věděl jsem - tam někde jsi. Sedíš tam v koutě a opíráš se o zeď. Na sobě máš to šedorůžové tričko, co se podivně mačká, když pokrčíš ramena, lehkou modrou bundičku přehozenou přes záda a moc dlouhý kalhoty – údajně proslulé značky. To všechno jsem jenom tušil.

,,Zkus mě najít…“prohodila si a v ten moment jsem pochopil - ty víš, jak na tom jsem; také by mne zajímalo, zda víš i to, že se nemohu vyhnout neodbytné úvaze nad tím, zda pod sametovým tričkem něco na sobě máš… Chtěl bych to vědět, třeba to jenom tušíš. Třeba se bavíš. Možná nevíš vůbec nic. Hraješ si se mnou.

Venku pršelo.

Venku pršelo a já naslouchal šelestu údajně letního chladného větru o okenní rámy.

Jsem opilý, napadlo mně. Možná, že to brzy přejde, možná to bude ještě horší, jen čisté prádlo a černý sportovní komplet byly to jediné, co mě dělilo od smradu cigaret, chlastu a zvratků. Poslední večírek se protáhl do tří hodin do rána, přespal jsem na lavičce na autobusové zastávce, lehce se nachladil a pak zamířil domů, kde jsem se snad vrátil k normálu, abych tě mohl potkat ve videopůjčovně u berňáku, jak lovíš štítky s číslem v oddělení pro ztracené duše.

Pohladil jsem tě, odvedl si tě, abych, nedej bože, nebyl dřív nebo později svědkem, věcí budoucích, jako bych se chtěl stranit vlastních činů a myšlenek… Hrozná představa – víš, já s ní musím žít. Proč se mě ptáš, jaká je? Už ani nevím, co to bylo. Nevím, vážně ne. Snad si pamatuji cestu městem a lajnami panelových domů v travnatém svahu. Tráva v tomhle období dostává neodvratnou barvu tmavě zeleného zoufalství a úniku zeleným podchodem ke svobodě umírání.

Pamatuji si, jak jsem našel klíče v jedné z prázdných kapes a jeden umaštěný zasunul do klíčové zdířky – neznámé zaklapání, plastová klika se mi v dlani zachvěla. Svěřený byt – povědomá vůně zdiva, kroků tebe, která jsi tu nikdy nebyla. 

Myslím, že jsem to celé naplánoval jako pomstu kapitalistickému světu - abych nasral všechny, kteří se mnou nesouhlasí. Snad jsem to udělal proto, abych vyvrátil všechny domněnky o tom, jak dnešní mládež spěje k pohodlnosti a průměrnosti. V tom bytě opravdu nebylo nic než umyvadlo,  potíž byla v tom, že právě netekla voda. Co naplat.

,,Hledej… Nebude to tak snadné,“ provokovala si mne. Hnědé splihlé vlasy se ti lepily na čelo a na tváře. Jemně jsi se plížila po obvodu místnosti a já se jen díval. Seděl jsem jako bych přišel o poslední zrnko života.

Bylo tam moc prostoru, moc volného místa, než abychom se potkali. Cítil jsem jak tě ztrácím. A s každým dotykem víc. Věděl jsem, že až jednou z toho bytu vyjdeme, nebudeme se zdát a nikdy tě už nenajdu. Už takhle jsem neměl šanci tě najít. Šel jsem špatným směrem, s každým dotykem, s každým roztřeseným polibkem. Nenašel bych tě; nikdy, vím to, vím. A nikdy už tě nenajdu. Ale zajít mohu ještě dál. Tomu se hranice nekladou. Každý může zajít tak daleko, jak jen sám chce.

A já se ztrácím. Tak jako jsem se ztrácel tenkrát.

,,Zkus mě najít…“pošeptala si mi do ucha a jako by to zaznělo z nekonečné dálky. A ještě dál. A ještě…

Dnes myslím, že jsem o tebe nadobro přišel. Už jsem cítil jen vůni tvé kůže, zastaralý dech zdí, o než ses opírala, prsty ti zajel do kalhotek a stáhl ti je ke kolenům. Leželi jsme oba, jako dva odsouzenci, jako revolucionáři zajatí za velezradu…. Jen málo si pamatuji z toho, co se dělo pak.

Vím už jen, že jsem pak dál seděl pod parapetem, dost nízko, abych se nezranil o ostří okraje.

Ten pocit zbožňuji. Když je po všem. Jsi teď moc daleko. Jen si kladu otázku, zda by se na tom něco změnilo, kdybych tě  hledal víc.

Je tu moc prostoru a ty si umřela, jen se ptám, mám-li tě hledat dál.

     

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 28.11.2004 > líbí
Body: 5
<reagovat 
 Feel Blue (Občasný) - 2.12.2004 > Quotidiana> Díky!
<reagovat 
jelen (Občasný) - 30.11.2004 > Je to skvělý, dobře napsaný.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Feel Blue (Občasný) - 2.12.2004 > jelen> Děkuji!!!!!!!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
  
1 (2)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter