Úsměvům blízkých

vždy holdujeme z rána,

moji milí,

představy mé bez vodítka,

bez bázně a hany.

Přátel úsměvům podléháme,

avšak to jen na chvíli,

je divem,

že když do smíchu není,

ty přeludy sudiček

umějí se smát.

Z přátel pár

stín

i pach lhostejnosti, drazí,

vzpomínky němé, řvoucí,

zbudou,

když zamávali naposled,

z přátel pár, co učili mě splín,

co přáli si mi naslouchat,

když já se učil odpouštět.