Půda zoraná skálou trpkého vína času,
jež neochotně staví se v řádky,
postupující čelem ku podnebí historie,
jež k smrtím mě,
Tebe vede.

Jsi tak pyšný,úlisný a zatrpklý,
že ze špičky nosu nikdy neshlédneš,
jen hvězdy znáš snad na zpamět odříkat,
však co před krokem leží,
nežříš nikdy,co parazitovat budeš.

Jsi vyvrhel,odpad,cenu nemáš,
přesto s tebou,Osobo,musím sdílet,
co v dědictví Tobě neprávem přiřknuto,
co má mít jen Můj pán,
Já.

Odsuzuju tě,zaříkám,nesnáším,
opovrhuji už jen realitou neúnosnosti.
Moje zem je ztrávena bohatstvím,
jež stvořil jsi pro krásu absurdnosti,
která vhání mě do jeskyň.

Ten chlad v nich jest pravý,
Tvůj chlad v srdci jen umělina,
stvořená nezájmem o okamžik.
,,Kdo nemyslí,nic ho nebolí,,
jest tvoje heslo zítřků strhaných,
které hloubí mi hrob dnem a nocí hlubší.

Nesluší se tobě brečet,
smát se,
zabíjet.
Ty zasloužíš jen smrt pomalou,
avšak i to malý je trest za to,
v ideálech,kterými se oháníš neohroženě.

Zdechni,Člověče,bude se dýchat lehčeji,
zhyň,Člověče.
Svátkem velkolepým potom slavit osvobození v počest den za dnem budu.
Dej zahynouti sobě i budoucým,
v zájmu cti,v zájmu Nás.