Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Číslo 666 na fotce Daniela
Autor: Satyr (Občasný) - publikováno 17.12.2004 (18:18:32)

Číslo 666 na fotce Daniela

 

Daniel Satyr Stráník

 


Všechny sny, co jsem kdy měl, mě minuly či se ztratily v stínech stromů. Mlha obléká les do večera a já se pomalu blížím k městu. K městu, které mě jako pokaždé spoutá místními lokály. Až opět budu někdy k ránu líbat ulici, uzavřou se za mnou brány města a já zas jako tulák vyrazím do hor s prázdným mozkem a s kocovinou v žilách. Jedním z mála záchvěvů civilizace, který si s sebou odnáším na pouť zapomnění.
Bloumám pomalu cestou a lidé lopotící se tam, kde já již dávno skončil, mě míjí, jejich tváře mi splývají v mlhu a jen jejich veselý smích mi probodává uši. Vzpomínky, záblesky paměti, mi tančí před očima a já tě opět spatřuji tančit, škoda jen, že mám spoutané tělo alkoholem. Odcházím hledat sebe ve dnech, kdy hledím jen na prázdné panáky kolem cesty.
 Cesta kolem mne ztichla, vydechla po ránu oblaka mlhy, kterou si zakryla tvář jindy tak mladou. Našla si ve svých drobných rozmarech svobodu jí tolik vlastní. Našla si ji ve svém malém šílenství. Slunce ze mě vypaluje poslední zbytek střízlivosti a ukládá mě do těžkého spánku. „Ne! Já ještě nechci spát, jenom si trošičku odpočinu a půjdu dál, mě nezadržíš!“ 
Prohrál jsem. „Odpočinek se nedostavil, přestože jsem se propadl až na možné dno spánku, které nás probouzí z nočních můr. Měl jsem sen,  hrál jsem divadlo na osvětleném pódiu a lidi v publiku jsem ani nevnímal, vlastně ani nevím, jestli tam vůbec nějaké publikum bylo. Můj hlas se rozléhal tím sálem a vracel se zpět tichou ozvěnou, jakoby chtěl celý ten prostor do posledního kousíčku vyplnit. Život je jako divadlo nebo spíš představení, hra bez přestávky, dokonalost improvizace, jako bychom byly herci, kteří zapomněli text na jevišti. Jednou odehrajeme a zapomeneme, že jsme tu kdy byli. Pak se opona zatáhne a žádný aplaus nerozhýbe ten těžký vzduch, ani jedna židle nezavrže svým skřehotavým hlasem. Se slzami v očích se s vámi loučím, co naplat, že měli jste rádi smích.
Cesta mě zatahala za roztržený rukáv, ozval se krátký zvuk trhané látky, čímž mi chtěla lehce naznačit, že je čas, abych zas vyrazil zpět domů. Vím, že nemohu na své pouti zabloudit. Neboť kdo nezná cestu, po které kráčí, kdo nezná svůj cíl, nemůže sejít ani zabloudit. Snad cesta je mým domovem, nebo že by to bylo, to místo, kde se večer znaven ke spánku uložím? Rudé oko vyplnilo celý prostor obzoru mezi stromy a světlo se z krajiny pomalu vytrácí. Blíží se noc.

 V hrobovém tichu a mrtvolné tmě s červánkami v čích zírám do svého starého monitoru. Údery prstů tvořím směšnou karikaturu na svůj život. Po krátkém zamyšlení již jen konstatuji, že realita je ještě směšnější než to, co má znavená mysl dokáže stvořit. Ne, já nic netvořím, jen přetvářím na pár minut tento svět k podobě mě bližší. Myšlenky volně plující mozkem ,ty prazvláštní  výboje uvnitř hlavy, ruce mi podvědomě vyťukávají.  ‚Dnes raději nepůjdu mezi lidi do společnosti, mám chuť být pravdomluvný. Bojím se následků, jež by určitě byly. Asi bych Ti řekl v opojení něco, čeho bych pak litoval. A už vůbec si nedokážu představit tvojí reakci. Jak by ses asi zachovala, vychrstla bys mi do obličeje pivo nebo bys zase vše zahrála do autu jako pokaždé a veškeré myšlenky a pocity utopila v sobě?  Nevím, ale co pánové, jde se na pivo!!‘


 Celá krajina kolem mě ztichla, je to zrovna ta chvíle kdy tvorové světla již únavou usnuli a ponořili se do země snů a noční život krajiny pomalu otevírá slepené oči. Zatím jsem ještě nepřivykl tmě kolem mě, neboť plameny ohně před chvílí pohasly a uhlíky ještě rudě žhnou a jako nějaký tvor pekelný sem tam vyplivnou malý plamen, aby byl hned uhašen tíhou noci. Ta tíha doléhá pomalu i na mě a mysl se začíná toulat okolní krajinou. Je to znamení! Jde se na kutě.

U nohou oheň měl, však teď již jen žhnoucí zbytky dřeva se mu tam válí. Přijal strach za svůj, naučil se uchránit si život, stal se z něj lovec. Spí lehkým spánkem tuláků a zvěře, vím to, vždyť každou noc jej pozoruji, jen když jde do města, tak jej ztrácím z dohledu. Stýská se mi pak po něm a volám jej zpět do lesů, odkud lidé kdysi vzešli a tím ztratili velkou část svých životů i mé přízně.  Avšak jeho se to již netýká, les ho přijal znovu za svého syna. Slyšíte, první ranní přiškrcený hlásek oznámil tvorům tmy, že jejich čas končí, že je čas jít spát.  Po probdělé noci jdu spát, od teď  ho bude hlídat můj starší bratr. Než jsem usnul, viděl jsem, jak ho lechtá paprsky pod nosem

Ptáci se ve větvích pomalu probouzí, po noci ztuhlé melodie rozzpívávají a Slunce  svým teplem do všeho vnáší sílu  na další den. A mě se celý svět scvrknul do jediného bodu. Jsem fascinován tím klidem, co tu panuje. Bloumám lesem, stromy, krajina kolem mne proudí. Jsem poháněn nějakou silou nebo vůlí a jak stébla trávy se klaním vlastním snům o kráse života tuláků. Snu, který jsem dokázal stvořit, ale ne uskutečnit. Možná by to byl pochod, na jehož konci by zůstaly trčet ze země mrtvoly, ale to je jedno, čas vymazal bolest ze srdce. Ta se však zahrabala ještě hlouběji, jak nějaký červ mě zevnitř stále vyžírá. Občas se modlím, ať to skončí, proč jsem se jen narodil jako snílek? Proč nesnesu, když se mi sny v životě bortí? Co pak mám dělat, chci se někam ztratit, ale zas na druhou stranu jsem zvědavý, kterým směrem se můj život bude ubírat.

Za oknem ptáci převeselé trylky skládají, slunce již dávno vteklo oknem do pokoje, opět pln sil vařím si čaj na přenášku. Pročítám si tuhle kratičkou povídku a zjišťuji, že kousíček jí jsem již jednou napsal v jiné povídce celkem nepovedený. Pár vlastních myšlenek a slov jsem si vykradl. Přišla mi zpráva na můj stařičký mobil. Prý jsem blázen a patřím do cvokhausu. Co odpovím? Nějak nevím jak Ti na tu zprávu odpovědět. Jak mám sakra reagovat. Už vím, když jsem šílenec tak co třeba takhle: „Ranní zprávy: „Fotka Daniela nalezena v zakrvavené bundě sebevraha.  Bylo na ní rudým fixem napsáno číslo 666, což znamená peklo.““ Myslím, že tohle byl konec všeho, co mezi námi kdy bylo.  Možná, že to skončilo už v noci, ale já si to nepamatuji a co si nepamatuji to se nestalo. Minutku na to znovu telefon kviknul. Odpověď byla velmi stručná:  ‚Na to nemáš, snílku‘. Tak tím vše skončím. Asi hodinku na to už jen maják sanitky slyším. Získal jsem znovu svobodu, v kapse u bundy jsem měl svoji fotku s černým číslem 666. Červený fix jsem nesehnal.
Slunce ukradlo všem jejich stíny. Jen vteřinku jsem ho viděl, opona se zatáhla, žádný aplaus se však neozval.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter