|
Chvíle,co píší se básně
a vznikají obrazy
svět náhle nevypadá jasně
po zádech člověka trochu mrazí
už to bylo nebo bude
trápení,soužení,slzí pláč
jen hrej si,hrej si osude.
Však ptám se - proč a nač...
Černý den i černá noc
ve tmě je člověk sám a sám
jen sám nad sebou má moc
už dávno je konec dětským hrám
čas překročil svou hranici
přešli jsme přes řeku most
tvá slza na líci
značí její jméno - dospělost.
Na podzim se mraky netrhají
obloha je stále stejně šedá
v rádiu moji píseň hrají
a člověk stále lásku hledá
lásku bez příkoří a pláče
svůj protějšek,své doplnění
teď nad hlavou co vylétlo ptáče
pípá,že jméno naděje rozloučení.
Když odpustíme,umřou docela
nesmíme je nechat zaniknout
to se přece v životě nedělá
mít rád a potom uniknout.
Utéct před láskou? Proč?
mám strach co pak bude s náma.
Jen se světe toč a toč
stále budu jeho první dáma
co přijde,když zavolá
co pomůže,když vzpomínka zabolí.
Jen oheň u vody smutně plápolá
přitom stačilo říct cokoli...
Dulce est disipere in loco..
A chvilka bláznovství je sladká
miluješ,miluj, budeš milován
jenže nitka lásky ta je vratká
a na duši vzniká nový šrám
Ted ptám se co bude dál
kudy vede řeka života mého
jak v pohádce bláznivý král
žehrá o osud království svého.
situace se opakuje,
zas si osud s námi hraje
zase se budem ptát,co bude dál..
vždyť život je maškarní bál...
Kdo vedle koho vlastně stál...?
| 
