„Měl jsi někdy sen Neo, který ti připadal skutečný?

Co kdyby ses z něj nedokázal probudit.

Jak bys poznal co je jen sen a co skutečnost?“

                                                                       Morpheus – Matrix

Bdělé snění z angl. lucid dreaming (dále budu používat jen LD). LD je určitá forma snu, ve kterém jsme si vědomi, že právě sníme. Ve většině „běžných“ snů se chováme bez svobodné vůle, vůbec nevíme, co nám sen připraví. Po probuzení se divíme, jaké jsme dělali ve snu hlouposti. Ale co se stane, pokud sníme a my si vzpomeneme, že ležíme v posteli a tvrdě spíme? Pravděpodobně nastane úplný obrat celého snu. Najednou můžeme jednat a ovlivňovat další průběh snu, místo sledování filmu začneme psát vlastní scénář a posléze se stáváme hercem i režisérem současně.

Co vlastně znamená „lucidní“?

Spánkem trávíme přibližně jednu třetinu života. Podle některých výzkumů lze hovořit o snění ve třech čtvrtinách spánku. Osmdesátiletý člověk může mít takto za sebou dvacet let ve snu. Přesto mnoho lidí nevěnuje snům příliš pozornosti. Mystérium spánku zaměstnává myslitele a vědce od starověku až po současnou epochu výzkumu spánku a bdění. Proč trávíme tolik času ve spánku? Proč máme ve spánku sny? Jaké jsou jejich možné interpretace? Pro svou práci jsem se rozhodl zabývat jednou z nejméně známých otázek týkající se snů, o kterou se věda začala reálně zabývat teprve několik desítek let nazpět. Tím, pro mne dnes již neopomenutelným, aspektem snění je, jak F. Donnerová prozaicky tento fenomén nazvala, „bytí ve snění“ neboli lucidní snění – lucid dreaming (LD). Důvodem, proč zrovna jsem se rozhodl popsat právě tento jev, se mi stal vlastní prožitek tzv. bdělého snu a několikeré jeho plánovité i neplánovité opakování.

Lucidní snění je snění při kterém víme, že sníme a také se ho můžeme aktivně účastnit. Tento termín byl poprvé zaveden holandským psychiatrem Frederikem van Eedenem, praktikujícího na konci 19. a začátku 20. století, který použil slovo „lucidní“ ve smyslu jasného vnímání. Historicky zaměření výzkumníci nacházejí fenomén lucidního snění ve všech kulturách a dobách. V historických pramenech objevili a současnosti zpřístupnili pozoruhodné příběhy vědomého prožívání snů.

Míra kvality lucidity a kontroly snů

 Lucidita obvykle začíná uprostřed snu, když snící zjistí, že probíhající zážitek není z fyzikální reality, nýbrž že sní. Často je toto poznání snícího spuštěno tím, že zaznamená něco obvykle nemožného nebo nepravděpodobného jako třeba létání nebo setkání s nebožtíky. Někdy lidé začnou snít bez zaznamenání nějaké stopy snu; prostě náhle zjistí, že sní. Menšina lucidních snů (podle La Bergeho asi 10%) je důsledkem návratu do REM spánku (snění) přímo z probuzení bez porušení reflektivního vědomí. Základní definice lucidního snění neříká nic více než, že jde o uvědomění snění. Nicméně kvalita lucidity může být velmi rozmanitá. Pokud je lucidita na vysoké úrovni, pak vše prožívané ve snu je vnímáno s vědomím, že zde není žádné reálné nebezpečí, spíme v posteli a probuzení trvá krátce. S luciditou na nízké úrovni si lze uvědomit určité skutečnosti, jako třeba létání nebo naše změněné chování, ale již nestačí na uvědomění toho, že lidé jsou zde jen reprezentací snu, nebo toho, že neutrpíme žádné fyzické poškození, že vlastně ležíme v posteli.

Lucidita není synonymum ke snové kontrole. Je možné být lucidní a mít malou kontrolu nad obsahem snů a obráceně, lze mít velký podíl na kontrole snů bez vědomí, že sníme. Přesto, ovládne-li člověk techniku lucidního snění, jeho  schopnost záměrně ovlivňovat obsah snů se pravděpodobně zvětší. Jakmile se tak stane, snící si často vybírá něco co dovoluje neobvyklá svoboda snů, jako je třeba létání.

Vždy si můžeme vybrat, jak moc chceme uplatnit svoji kontrolu nad sny. Například můžeme pokračovat ve stejné snové činnosti po nástupu lucidity s vědomím, že sníme. Nebo můžeme zkoušet změnit cokoliv v našem snu, sebe či jiné postavy ve snu. Není vždy možné provozovat ve snech "magii", jako třeba proměnu objektů na jiné nebo transformaci celé scény. V tomto se zdá být schopnost snícího velmi závislá na jeho sebevědomí. Jak říká Bible: „Podle vaší víry se vám staň.“ Platí to i zde. Na druhou stranu se také zdá, že jsou zde určité zábrany ve snové kontrole, které jsou zřejmě nezávislé na víře.

Význam pro člověka

Vyprávím-li někomu o lucidním snění a o svém zážitku, pak se často ptá: „Proč vlastně bych měl lucidně snít? K čemu je to dobré?“. Vezmeme-li v úvahu, že jakmile zvládneme lucidní snění jsme ve snech omezeni pouze svou představivostí a tvořivostí a ne společenskými nebo fyzikálními zákony. Pak odpověď na otázku, „k čemu je lucidní snění dobré“ je buď extrémně jednoduchá (k čemukoliv) nebo neobvykle komplexní (ke všemu). Je snazší uvést příklady toho, co někteří lidé s lucidním sněním zvládnou, než dávat definitivní odpověď na potenciální využití.

Často první věcí, která přitahuje lidi k lucidnímu snění je potenciální divoké dobrodružství nebo naplnění jejich fantazií. Létání je oblíbené potěšení lucidně snícího stejně tak jako sex. Mnoho lidí říká, že jejich první lucidní sen byl nejkrásnějším zážitkem v životě. Největší podíl na požitku ze snu plyne z pocitu vnitřní svobody, který provází uvědomění, že sníme a naše jednání nebude mít žádné společenské ani fyzikální následky. Někdo si může říci, že je to spíše intelektuální koncept, ale s poznáním, že sníme, často vzniká extatický „nápor“.

Evropské pojetí snění

Moderní západní mentalita chápe sny jako iluzorní skutečnost, respektive neskutečnost. To je však jen jedním z mnoha důsledků tendence současné doby prohlásit o všem, co nezapadá do běžného popisu skutečnosti a toho, co o ní víme, že to neexistuje. Dějí-li se ve snech věci tak neobvyklé jako létání, proměna ve zvláštní bytost či rozmlouvání se zvířaty, musí to všechno být nutně neskutečné.

Většinu toho, co byla věda schopna učinit pro vysvětlení snů, je obsaženo v teorii psychoanalýzy, jež se zrodila v pracích Sigmunda Freuda z konce 19. a počátku 20. století. Jedna z částí zmíněné teorie se vztahuje k výkladu snů. Pomineme-li výtvory druhého, třetího a čtvrtého vývojového stadia se všemi Oidipy, pudy, falickými a jinými obsesemi, zjednodušeně tato teorie říká, že sny jsou více méně symbolickým vyjádřením potlačovaných přání, obav a úzkostí subjektu. Symbolika tkví v tom, že předměty našeho strachu či přání se většinou neobjevují ve své běžné podobě, nýbrž jsou reprezentovány obrazy, jež se zmíněnými předměty nemají na první pohled nic společného. Například tlak autoritativního otce může být ve snu reprezentován obrovským kmenem stromu, jenž nás zavaluje a drtí, žena, po níž toužíme, se může objevit jako kůň, který nám uniká atd.

Přestože freudiánská teorie a možnosti interpretace významu snů, jež nabízí, jsou obyčejnému člověku neznámé, je v obecných termínech v zásadě aplikovatelná na většinu snů většiny lidí naší moderní společnosti. Skutečně sníme o svých přáních a obavách.

Alternativní pojetí snění

Nicméně není to jediná možnost. Kdybychom například provedli výzkum napříč rozličnými kulturami a epochami, odhalili bychom, že v případě výkladu snu, stejně jako v případě teorie psychoanalýzy obecně, nejsou výsledky nutně univerzální, jelikož je nelze uplatnit ve všech lidských společnostech, ani ve všech epochách. Příklad bychom mohli najít v oblasti sexuálního potlačování, jež Freuda tolik zajímala. Zatímco v evropských společnostech a  v oblastech jejich kulturního vlivu sexuální potlačování a následná obsese, již vyvolává, byly a jsou trvalé, v etnických skupinách  odlišného kulturního zaměření je , jak popisuje známá antropoložka Margaret Meadová, postoj k sexualitě otevřenější a, nebojím se říci, zdravější. Příkladů je mnoho, počínaje Křováky z pouště Kalahari, až po Polynésany ze Samoy.

 Stejně tak by možná nebylo těžké dokázat, že ne všechny sny jsou „freudovské“.  Sny takovýchto odlišných kultur se kromě zabývání se potlačenými pocity stávají poselstvími, věštbami, znameními, přísliby a také povětšinou zaujímají mnohem důležitější postavení, než je tomu v euroamerické kutluře dneška. V naší společnosti sice známe pouze freudovské sny, neznamená to však, že jsme k nim odsouzeni. Existují alternativní způsoby snění. Způsoby, jež jsou branou k neobyčejným zkušenostem, síle a vědomí jiného já. Způsob alternativního snění, které jsem měl možnost poznat je tedy snění lucidní – bdělé.

Antropolog - šaman

Poprvé jsem s touto možností přišel do kontaktu teoreticky při pročítání knih amerického antropologa Carlose Castanedy, jenž popisuje svá učednická léta u starého indiánského čaroděje Dona Juana z kmene Yaki, poté, co mu byl doporučen jako průvodce při vytváření antropologické studie o užívání kaktusu Peyotl obsahujícího účinnou psychedelickou látku meskalin, obřadně užívaného původními obyvateli amerického středozápadu a severního Mexika. Don Juan jej namísto žvýkání kaktusu a zkoumání jeho účinků, začne učit aspektům jakéhosi šamanského nazírání na skutečnost, kde právě lucidní snění zaujímá jedno ze stěžejních postavení.

Prožitek lucidity ve snu

Nastavení snů podle Dona Juana začíná zdánlivě velice jednoduchou technikou snít o tom, že se díváme na své ruce. Don Juan však vzápětí dodává, že stejně tak i působí pohled na jakoukoliv část těla, ovšem ruce jsou nám jaksi hned „po ruce“. Nicméně celá tato záležitost není zdaleka tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo, pokud to zažijeme plně na vlastní kůži. Pocit, který se dostaví, jakmile ve snu najdeme své ruce, je nanejvýš zvláštní a intenzivní. Člověk pociťuje něco tak podivného, co by pociťoval člověk, který pročítá tato slova této seminární práce, kdyby přesně v tuto chvíli popsané listy z jeho rukou, anebo pokoj či místo, kde se právě teď nachází, zmizely před očima a na jejich místě se objevila nějaká fantasmagorická skutečnost. Přirozeně, že nad takovou věcí by každý velice užasl a cítil by se pohnut tím, že objevil nový svět, o jehož existenci neměl doposud ani tušení.

Sněný a snící – vědomí jiného já

A to je přesně to, co pociťuje ten, kdo ve snu nalezne své ruce. A není divu. Když se naše tělo snění (které Castaneda nazývá sněný) podívá na své ruce, udělá vlastně to, že uposlechne příkazu, jenž přichází z jiného světa. Ze světa, o němž nevědělo, že existuje. Náš každodenní svět je pro sněného světem odděleným. Sněný, který je jedním z aspektů vědomí jiného já, si totiž vůbec nevzpomíná na snícího, neví nic ani o něm, ani o jeho světě. Pro něj je naše realita stejně nepochopitelná a neskutečná jako pro nás ta jeho.

Sněný a snící si nikdy nevzpomínají jeden na druhého. Žijí v paralelních, avšak oddělených skutečnostech. My jsme jiným já sněného a náš svět je jeho oddělenou skutečností. My si také na sněného nevzpomínáme. To, že víme, o čem se nám zdá, neznamená, že si jej pamatujeme, protože nakonec v našem rozumovém chápání pojímáme jeho svět, jako nějaké fantazijní rozšíření skutečnosti, kterou známe, či jako iluzorní svět bez vlastní existence, anebo si ani jednoduše nepamatujeme, co se nám zdálo. Opravdu si vzpomínat na jiného by znamenalo uvědomit si, že my jsme snem sněného. A to je přesně to, co činí sněný, když se podívá na své ruce. Uvědomí si, že je někým sněn, vzpomene si na snícího a na svět, v němž žije. Tímto tak zdánlivě jednoduchým aktem vykoná neobyčejnou věc: vytvoří styčný bod mezi oběma stranami vědomí, mezi světy, jež se nikdy nestýkají a jež o sobě navzájem nevědí. Proto don Juan mluví v knize Dar Orla o umění snění jako o mostu k jinému já a k propojení obou stran vědomí, k jednotě, jíž nazývá „vlastní celistvost“.

Možnosti využití

Způsoby, jimiž může člověk využívat své snění, nemají prakticky hranice. Jedním z důvodů, proč je snění tolik užitečnou oblastí pro život člověka, je jeho souvztažnost s oblastí každodenního života. Svět našich snů je propojený se světem, jenž známe za bdělého stavu. Nemíním tím, že to, co se nám zdá, by se podobalo tomu, co žijeme, nýbrž to, že sny, které se nám zdají, jsou následkem způsobu života, který vedeme. Freudovský život přináší freudovské sny. Stejně jako alternativní způsob života přináší alternativní snění. Na této vzájemné propojenosti je úžasné to, že působí v obou směrech. Tedy stejně jako změna způsobu přístupu k našemu každodennímu životu změní náš způsob snění, tak změna našeho způsobu snění má zpětný účinek na náš způsob života. Proto je oblast snění také prostorem k uskutečňování změn. Znamená to, že během našich snů můžeme zasahovat do našeho každodenního života.

Kreativní potenciál snů je již dlouhou dobu znám. Mozek je v REM spánku vysoce aktivní, což mu umožňuje vytvářet neotřelé kombinace jevů a objektů v jejich snové bizarnosti. Ta samá neotřelost dovoluje pružnost myšlení v denním životě, jež se projeví jako zvýšená kreativita. Lucidně snící využívají tuto kreativitu pro řešení problémů a uměleckou inspiraci. Efekt vizuální imaginace na tělo je dobře znám. Stejně tak jako praktikování dovedností ve snu zlepší reálnou dovednost, léčivá snová představa může zlepšit fyzické zdraví. Nemocní často používají utišující a positivní představy na zmírnění bolesti a sny jim pro to často poskytují ty nejživější imaginace.

Podobně někteří lidé používají lucidní snění na překonání fobií, práci se smutkem, snižování sociálních a sexuálních úzkostí, dosažení lepšího sebevědomí a usměrňování snového obrazu těla k usnadnění fyzikální léčby. Další potenciální léčebné aplikace lucidního snění zahrnují například nácvik fyzických schopností pacientů po mrtvici či úrazu páteře k podpoření léčby neuromuskulárních funkcí, dosažení sexuálního uspokojení u lidí s nižší tělesnou citlivostí (plně uspokojivý sex vyžaduje především mentální stimulaci!), rychlejší uzdravení z úrazů nebo nemocí a zvýšení sebevědomí a pocitu svobody u lidí, kteří se cítí omezeni svými schopnostmi či okolnostmi.

Moje první zkušenost

Když se nám ve snech podaří dosáhnout kontroly vědomí, nejenže svému sněnému umožníme jednat vědomě a pragmaticky, nýbrž také naše každodenní já pohlédne na život a sebe samo ze zcela jiné perspektivy.

Jako příklad bych rád vyprávěl o tom, jak jsem sám poprvé ve snu našel svoje ruce. V té době jsem začínal se studiem psychologie. Největší podíl na tom měly knihy, které jsem ve štředoškolských letech pročítal. Dílo Carlose Castanedy mne upoutalo nejen formou samotnou, nýbrž mi pomohlo odhlédnout od všedních věcí a podívat se na existenci z jiného úhlu pohledu. Následně ovšem jsem dále objevoval nové a nové knihy a na ty první začal padat prach. Až po dlouhé době se mi slova o tom, jak se dostat „do snu“ spontánně objevila před očima ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že sním. Sklopil jsem pohled a hledal své ruce. Ssssst… Najednou jsem tam stál a ohromeně se otáčel kolem. To vše na základě možná rok, dva staré chvíle, kdy jsem si o této technice poprvé četl v Cestě do Ixtlanu kdesi na devadesáté straně textu, aniž bych se byl nad ní nějak zvláště pozastavil. Již si přesně nepamatuji předchozí průběh snu, nicméně si vše pamatuji od oné chvíle, kdy jsem své ruce spatřil a uvědomil si onen druhý svět. Svět toho, který spal. Svět mého snu nabyl jiné povahy, zaplavil mne pocit toho, že se děje něco neobyčejného.

Celý obraz, jenž mi do té chvíle připadal přirozený, se stal podivným a fantaskním. Pochopil jsem, že místo, kde jsem se nacházel (mezi panelovými domy ve svém rodném městě), může kdykoli jednoduše zmizet, že udržet jej závisí jen na mé vůli, ačkoli jsem nevěděl, jak to udělat. Věděl jsem, že mohu cokoli, jakkoli přetvářet situace, postavy, že mohu nahlédnout, kam jen budu chtít… Jak jsem výše zmínil, lidé si v takovýchto chvílích vybírají právě činnosti, které jim jsou v běžném životě ve větší, či menší míře odepřeny. Rozhodl jsem se tedy jednat a využít nečekané situace. Odrazil jsem se od země a začal se vznášet nad domy, nad ulicemi, nad celým městem a něco neurčitého, snad jakási zvědavost, mne táhla stále výš a výš. Za zlomek vteřiny jsem měl pod sebou město jako na dlani a stále jsem stoupal. Cítil jsem, jak prolétám atmosférou, vnímal změny teplot a tlaků, avšak nic z toho mi nebránilo cítit se komfortně a v bezpečí.

 Stále jsem měl pohled fixovaný na jediný bod pode mnou, jemuž jsem se neustále čím dál rychleji vzdaloval. Za malou chvilku jsem spatřil celou Zemi, nejdříve jako velkou zaoblující se plochu, posléze se proměňovala se závratnou rychlostí v menší a menší kouli. V tu chvíli jsem zvedl pohled od onoho bodu na Zemi a zarazil se v letu. Visel jsem v prázdnotě vesmíru jako kosmonaut, jemuž uletěl raketoplán a k Zemi to má pěšky ještě docela kus cesty. Všemi směry se rozlévalo nekonečné ohromující prázdno. Jakožto člověk navyklý mít pod nohami alespoň kousek země, mě ona prázdnota patřičně vyděsila. Vyjádřeno jazykem zenu: „Nahoře ani taška, která by kryla hlavu, dole ani píď země pro chodidla…“ Později jsem si vzpomněl na poměrně známý jev, situaci kosmonauta, jenž se jen velice těžko vyrovnává s tímto nanejvýš pozoruhodným pohledem z okénka své lodi a i po návratu na zem na něj tato zkušenost doléhá. Hovoří se o rozšířeném vědomí až o transcendentálních stavech.

Nuže byl jsem tedy onou situací tak vyděšen, že jsem se rázem takřka v paranoie a panickém strachu jako meteorit letící stonásobnou rychlostí světla zavrtal zpět do místa odkud jsem vyletěl a zůstal jakoby nic opět stát mezi paneláky na Lidické ulici ve městě oceli. V tu chvíli jsem, značně vyveden z rovnováhy, postupně začal ztrácet kontrolu nad snem a nově objevivší se postavy a situace mne opět vmanipulovaly do obvyklého snu s obvyklými zákonitostmi, jehož další detaily jsem si příliš přesně již po probuzení nepamatoval.

Po tomto zážitku jsem nějaký čas věnoval studiu snů, naučil se je každé ráno zapisovat a pár týdnů jsem užíval určité formy autosugesce, při níž jsem si simuloval situaci probuzení do bdělého snění. Několikrát jsem se opakovaně dostal do snu a snažil se přesněji pochopit souvislosti. Ve snové realitě není omezení. Mohl jsem létat, dýchat pod vodou, pohybovat předměty… Hlavní slovo má ve „snové realitě“ myšlenka. Pouhou myšlenkou jsem mohl učinit cokoliv. Měnit situace i postavy, létat bez jakéhokoli úsilí, přemisťovat se z místa na místo během okamžení. Později však i toto mé praktikování bdělého snění překryla jiná a jiná vědění z nových a nových knih a schopnost lucidně snít a ovládat své sny znovu po čase zakrněla.

Vědecký výzkum lucidního snění

Lucidní sny se nevyhnuly ani vědeckým pracovníkům a jejich snaze po verifikovatelném výzkumu. Občasné pokusy věnovat se tomuto tématu dlouho nevzbuzovaly ve vědeckých řadách důvěru. Jak výzkumně uchopit tuto pozoruhodnou, ryze introspektivní skutečnost a jak ji prokázat? Odpověď se objevila až okolo roku 1980 v USA.

V záznamech popisujících vnější pozorování snících existovaly popisy snění, kdy sledovaný subjekt nápadně stereotypně pohyboval očními panenkami. Šlo například o muže, který po mnohočetném pohybu očima ze strany na stranu po probuzení referoval, že jako divák sledoval tenisové utkání. Oči sledují snový děj – proto název REM fáze (rapid eyes movements – rychlé pohyby očí). K nápadu bylo odtud již blízko. Jedinci schopní bdělého snění po navození snové lucidity vysílají signál pohybem očí.

Takovým signálem byly většinou opakované pohyby očních panenek z jedné strany na druhou a nahoru–dolů v míře vylučující náhodnost. Výzkumníci přítomní v laboratoři se tak se subjekty mohli dopředu domlouvat na různých úkolech odehrávajících se během snění, o jejich začátku a případně konci je informoval smluvený signál. Za pomocí EEG, polygrafu a dalších zařízení potom sledovali jejich průběh. Most mezi sny a vnějším světem byl vytvořen. Možnosti nových výzkumů se otevřely.

Nejznámější projekty takového zaměření probíhaly na kalifornské Stanfordské univerzitě pod vedením Stephena la Berga. LaBerge shromáždil několik lucidně snících a začal s laboratorním výzkumem bdělého snění. Zjistil, že odhad reálného času je u jedince stejný v lucidním snu jako v bdělé skutečnosti. Snové činnosti aktivují ve srovnatelné míře stejné oblasti mozku jako jejich skutečné provádění. Pohybová soustava na snový pohyb nereaguje (naštěstí), zaznamenatelná je také snaha snícího zadržet dech či měnit jeho tempo.

V průběhu spánku se přibližně patnáctkrát krátce probudíme, aniž bychom si to nutně museli pamatovat či uvědomit – EEG záznam však odpovídá bdělé aktivitě, a když na nás někdo promluví, slyšíme a odpovídáme. Sny, ať již lucidní, či jiné, jsme schopni si zapamatovat pouze v případě, když jsou ukončeny nereflektovaným probuzením.

Možnost pro každého

Lucidní snění je schopnost, kterou můžeme rozvíjet stejně, jako když se učíme nový jazyk. Někdo má přirozený talent k dosažení lucidity, a vše se učí jaksi přirozenou cestou, přesto i on může mít užitek z instrukcí a cvičení v jeho lucidních snech. Mnohem více lidí zažívá luciditu spíše jako vzácný spontánní případ, potřebují trénink, aby si jej mohli vyvolat vědomě.

Techniky LD

Nejlepším předpokladem k úspěchu navození lucidního snění je pěstovat si schopnost zapamatovat si vlastní sen. Speciálními technikami můžeme rozvíjet kvalitu i kvantitu snové vzpomínky, což se pak odrazí na naší schopnosti lucidně snít. Publikace pojednávající o lucidním snění propracovávají témata navození tohoto stavu, jeho udržení a kontroly. Navození lucidně-snového prožitku napomáhají různé autosugestivní techniky a dále postupy, které by se daly nazvat lucidním bděním – vedou k návyku žít s vědomím toho, že bdíme, naučit se kontrolovat podstatu vnějšího světa, kdykoliv potkáme něco neobvyklého. Pokud začneme vnímat a uvědomovat si do detailu vlastní činy za bílého dne, přenese se nám tato schopnost časem i do snů. Projevení se návyku ve snu je prvním zábleskem lucidity.

Techniky udržení lucidního snění mají zabránit probuzení úlekem poté, co se snícímu po dlouhodobém nácviku konečně podařilo najít se ve snu, nebo předejít dalšímu častému efektu, že se lucidita brzy vytratí a sen pokračuje dále ve svém obvyklejším uspořádání. Abychom v LD vydrželi co nejdéle, musíme se naučit ovládat své myšlenky. Pokud nás něco ve snu upoutá a zaměříme na to svou mysl, z LD se rychle stává opět běžný sen (viz. můj první zážitek). Pozornost je třeba jaksi „občerstvovat“. Nejúčinnějšími způsoby jsou zde opětovný pohled na své ruce či opakování si formulky: „Jsem stále ve snu“, apod. Tím si opět připomeneme, že právě sníme a to nám dodá energii pro další snění.

Další možnou technikou je testování reality. Toto je dobrá technika pro začátečníky. Ve snu se dějí zvláštní věci, které nám pomohou odhalit falešné probuzení. Jedním takovým testem je sledování okolí, zda je všechno v „logickém“ pořádku, všechny věci jsou na svém místě a podobně. Můžeme zkoušet létat, pohybovat předměty či jinak popřít fyzikálně-logické zákony každodenní reality. Jednoduše se můžeme snažit najít nějaký nesmysl okolo nás i přes den, kdy jsme si naprosto jisti svou bdělostí. Tato snaha se pak projeví při snění a dojde k jeho odhalení.

Jedna z dalších základních technik je založena na vybavení si ve snu nějaké, předem připravené skutečnosti. Mohou to být naše ruce, nesmysly, různé předměty apod. Všechny tyto aspekty představují tzv. spouštěče, které nám pomohou překlenout propast mezi nevědomým snem a LD. Na každý spouštěč je navázána vzpomínka k uvědomění si bdělého snu. Stačí si vzpomenout na své ruce. Podle tohoto návodu si můžeme vytvořit spouštěče různého typu. Můžeme vzít jakoukoliv událost, třeba tu, která se nám často zdává a udělat z ní spouštěč. Pokud nás trápí například nepříjemné sny, noční můry, zaměříme se na tyto situace, vsugerujeme si, že pokud se ocitneme v nepříjemné situaci, uvědomíme si své snění.

Další technikou, kterou jsem vybral, může být také vědomé usínání, které se spíše dá použít při astrální projekci, avšak uvádím ji především z důvodu, neboť se mi s její pomocí podařilo vyvolat bdělý sen. Tato technika nepoužívá žáden spouštěč, poněvadž člověk nezapomene, že právě spí. Je ovšem velmi náročná na ovládání myšlenek, udržení pozornosti a duševního klidu, nicméně některým lidem může právě proto vyhovovat. Jde o to, uhlídat si místo přechodu od dřímoty ke snu. Před usnutím začnou v naší mysli chaoticky pobíhat myšlenky, které začnou přecházet do obrazů. V tomto okamžiku je třeba pokusit se nepodlehnout ztrátě vědomí a zůstat bdělý. Naše tělo usne, bude spát a vědomí zůstane bdělé. Je důležité nebýt příliš unavený, pak bychom neměli sílu dlouho sledovat své myšlenky, a na druhou stranu bychom neměli být příliš odpočatí, abychom neprobděli bezvýsledně několik hodin. Osobně si myslím, že nejlepší čas pro vědomé usínání je po obědě, neboť večer je tělo navyklé usnout.

Poslední z metod, jak dosáhnout LD, je ranní snění. Spočívá v tom, že vstaneme o 2 hodiny dříve než obvykle a úplně se probudíme. Ideální je přinutit se vstát, číst si nějakou knihu nebo článek. Také je dobré dávat si sugesce, zkoušet některou z metod popsanou výše nebo si zapisovat sen, který se nám právě zdál. Prostě se zabývat sněním. Poté  znovu ulehneme, spánek k ránu není tak hluboký a právě ráno se nám zdá nejvíce snů. Užitečné je taky usínat s vědomím, že se na lucidní sny těšíme. Je velká pravděpodobnost, že za chvíli budeme lucidně snít. Celá tato technika je založena na zvýšené citlivosti lidského vědomí po probuzení. Obvykle jsme více vnímaví a snáze podléháme sugescím.

Existuje také řada přístrojů, které dokáží indikovat REM fázi spánku (fáze,kdy se zdají sny) a nějakým způsobem nás na ni upozorní (např: NovaDreamer). Přístroj, nebo spíše virtuální brýle, poté co rozpoznají tuto fázi v našem spánku, nám začnou vysílat záblesky přes zavřené oči. Ve snu je můžeme vidět jako blesky, či nějaká světla, která mohou přirozeně zapadat do „logického“ dění. Všichni asi známe situaci, kdy nám ráno zvoní budík a my to ve snu ještě vnímáme třeba jako školní zvonění, či vyzvánění telefonu… Tyto přístroje tedy fungují na podobném principu. Nemám zkušenosti se žádným z nich.

Další možnosti LD

            V bdělých snech můžeme potkávat známé i neznámé osoby a komunikovat s nimi. Někdy dokážou poradit, co dělat nebo jak se chovat. Většina ovšem, především známých nereagovala na má slova, i když jsem je dobře znal z každodenní skutečnosti. Slyšel jsem také o možnostech společného snění, kdy se domluví několik lidí ovládající schopnost bděle snít, na tom, že se sejdou v určitý čas na určitém místě ve snovém světě a pak podnikají společné dobrodružné výlety. Možnosti lucidního snění jsou zcela určitě široké a mnou zde popsané techniky a zážitky mohou představovat snad jen zlomek toho, co je pro člověka dosažitelné.

Lucidní snění a OBE

Tak zvaný "out-of-body experience" (česky zkušenost nebo prožitek mimo tělo) se nejčastěji vyskytuje v kontextu spánku a nadšenci mluví o lucidním snění jako o jeho předstupni. Ovšem naopak mnoho lucidně snících mělo zážitek opuštění těla na začátku bdělého snu. Z laboratorní studie, vyplývá, že OBE probíhá ve stejné fyziologické fázi jako lucidní snění. Dodnes se vedou spory o vztahu LD a OBE. Když někdo věří, že je probuzen, potom tuto zkušenost nazve OBE a bude věřit, že je v "astrálním" těle ve skutečném hmotném světě. Na druhé straně, kdyby tuto zkušenost označil jako sen, potom by identifikoval OBE těla jako sen o představě těla a prostředí zkušenosti jako sen o světě. Platnost poslední interpretace je podepřena výzkumem a pozorováním těchto jevů. Osobně si myslím, že rozdíl mezi OBE a LD je takřka nepodstatný, že záleží především na postoji subjektu, jenž zkouší snít, na úrovni jeho bdělosti a také na tom, co vlastně chce provádět.

Závěrem

Nesdílím nadšení mnoha praktikujících, kteří v lucidním snění vidí lék takřka na všechny nemoci individuálního i společenského rázu. Existuje totiž nespočetné množství cest a metod seberozvíjení, seberealizace, kterými se dá jít či pomáhat jiným lidem. Téma je však důležitým příspěvkem k psychologii snu a jelikož se děje samovolně a spontánně i lidem, kteří nevědí, jak k tomuto fenoménu přistupovat a následně tyto sny mylně interpretují, jako zásahy vyšších mocností či neblahá znamení. Proto bychom měli by mít možnost dozvědět se o zákonitostech snové lucidity pro svou lepší orientaci v odděleném světě, do kterého se noc co noc uchylujeme.