|
| |
 |
Smůla nebo osud?
Autor: davidus (Občasný) - publikováno 14.4.2001 (00:49:54), v časopise 17.4.2001
|
|  |
Je docela hezké podzimní odpoledne, blíží se konec směny. Nasedám tedy na kolo a mířím do šatny, abych se převlékl. Jede se mi dobře, protože cesta vede z kopce. Mám zrovna narozeniny a tak se těším domů, sice jsem je oslavil už minulý víkend, ale dnes na mě doma čeká čerstvě upečený narozeninový dort. Už jsem téměř pod kopcem a asi 200 metrů před sebou vidím otevřenou bránu do dvora, kde máme sprchu a šatny. Najednou slyším za sebou zvláštní zvuk ,otáčím hlavu a dívám se zpět, ale nic zvláštního nevidím. Když se chci podívat zase dopředu, náhle pocítím, jak mi něco masíruje hlavu a kolem mě je v tu chvíli úplně temno. Po chvíli se probírám a pomalu zjišťuji, co se vlastně stalo. Před sebou rozpoznávám zadní část nákladního automobilu. "Kde se tady vzal", pomyslím si, vždyť jsem měl před sebou volnou cestu. Kolo je zapříčené pod korbou náklaďáku tak pevně, že stále sedím v sedle, nohy v klipsnách, hlavou ležím na řidítkách, ruce mi visí k zemi podél řidítek a pode mnou se tvoří loužička krve, jež docela silně kape z mé hlavy. V tu chvíli si říkám: "Sakra, zrovna když mám narozeniny, tak si rozbiji hlavu." Chci sesednout z kola a vyhledat ošetření a v tom zjistím, že se nemůžu pohnout. Pomalu mi dochází, že jsem si asi zlomil páteř. Cítím se celkem klidně, jen mám trochu strach, co teď se mnou bude. Zkouším volat o pomoc, každou chvíli by měli jít okolo mí kolegové, snad mi pomohou. Zanedlouho slyším za sebou vystrašený hlas:" Proboha, co je s tebou, co se tady stalo?" Odpovídám, že nevím, asi jsem si zlomil páteř, nemůžu se pohnout a špatně se mi dýchá. V tom ztrácím vědomí, když se znovu proberu, ležím na silnici, kolem hlouček chlapů a jeden z nich mě ujišťuje, že zachránka už je na cestě. Mám zvláštní pocit v nohou, jako bych je cítil úplně jinde, než je ve skutečnosti mám. Vysýchá mi v krku a zmocňuje se mě žízeň."Chce se mi pít", žadoním o trochu vody. "Teď pít nemůžeš", prohlásil někdo z přihlížejících. "Tak mi alespoň navlhčete rty", doprošuji se.
Za další chvíli přijíždí sanitka, vystoupí saniťák bez doktora. "Kde je rychlá pomoc nebo vrtulník", ptám se, ale nikdo mi neodpovídá. Zmocňuje se mě velká únava už ani nemám sílu mluvit. Mlčky se nechávám naložit a začíná mé putování po nemocnicích.
První zastávka je v Bílovecké nemocnici, kde mi ošetří tržnou ránu na hlavě a provedou rentgen krční páteře. Pak následuje převoz do okresní nemocnice v Novém Jičíně, protože v Bílovci nemají vybavení pro tak těžké úrazy. Nevím proč mi nepřivolali záchranný vrtulník a neodvezli přímo z místa úrazu do pořádné nemocnice. Novojičínská nemocnice je už lépe vybavená, nejdříve mi provedou vyšetření na přístroji CT a dovídám se moc špatnou zprávu. Došlo k fraktuře třetího a čtvrtého obratle a následnému poškození míchy. Je nutná operace a další převoz do Fakultní nemocnice tehdy ještě v Ostravě - Zábřehu. Když jsem tam dorazil, byl už pozdní večer. Nejprve mi ostříhali hlavu dohola. Sestřička, která stříhala má dlouhé vlnité vlasy, se málem rozbrečela. "To nic sestři, však zase narostou", snažím se trochu žertovat. Potom mi na hlavu přišroubovali závaží, aby se mi uvolnila poraněná páteř a vezou mě na jednotku intenzivní péče. Usínám s otázkou jestli se vůbec dožiji rána, nechci umřít, na smrt nemám ani pomyšlení, musím bojovat.
Brzy ráno mě vzbudí sluneční paprsky, jež pronikají skrz mírně pootevřené okenní žaluzie do pokoje.
Přichází ke mě zdravotník a oznamuje mi, že je čas na operaci a odváží mě někde dolů do útrob nemocnice. Míjíme dveře s nápisem Operační sál, zanechává mě opodál se slovy, že si mě za chvíli vyzvednou. Je mi zima a trochu mám strach, je ticho a nikde ani človíčka, jen za dveřmi operačního sálu něco vrže a cinká. Konečně se otevírají dveře a vezou mě dovnitř. Jedna, dvě, tři a už ležím na operačním stole. Dostávám injekci, koukám se do ostře zářících světel a usínám.
Probouzím se, "operace se podařila, páteř máte srovnanou, ale z míchou to je horší, více jsme udělat nemohli. Zanechá to těžké trvalé následky", slyším z doktorova úst." Bude to těžké, ale bude to dobré", připojuje se druhý. Moje diagnóza je kvadruplegie, to znamená že mám ochrnuté horní i dolní končetiny.
Po několika týdnech opouštím nemocnici a stěhuji se do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Po šesti měsících rehabilitačního cvičení, zvedání do stoje na speciální vertikalizační posteli a přivykání si na invalidní vozík se vracím, domů.
Díky obětavosti celé rodiny nyní žiji doma, za což jim patří můj dík. Doma mám vše bezbariérově upravené a pohybuji se pomocí elektrického vozíku, který ovládám bradou. Většinu svého času trávím u svého počítače, ten ovládám pomocí speciální tyčinky, kterou držím v puse a s její pomocí klapu do klávesnice.
Zlomek sekundy změnil můj život, ale život je dál.
Byla to jenom smůla a nebo to je osud?
|
|
|
