1 Vinice
Mým pokračováním (Vinice na vrchu nad řekou, v pozadí
jsem syn druhý břeh dole obepíná město
a hrad na skále uprostřed města
na břehu řeky
jejíž jméno je most monolog muže oblečeného ryze městsky
pomalu jde
dnes slavím pilíře suchým chlebem
s tichou rybou později přiběhne poslíček a zase
bez ploutví odběhne
a bez pohlaví
muž se zastaví: zjevení ženy na okně)
>nesu vám vzkaz
váš otec...
nejste syn<
Ani nedořek a už šel jeho stín
obešel řeku
bylo to dlouhé jezero
a ryba had
...mým pokračováním tedy
již jen vinohrad na stráních
ten otcův, ten otců
ten zpustlý ještě dnes ráno
kdy jsem vstával do otce
a on to byl polštář
ještě suchý, ještě dřív
kdy pes čichal kolem kotce
zamčeného drátem
holí svobod
jež vyřezala v jeho hřbet
ornament mezi šperky
jak viniční ten chléb
ještě suchý
jak ret před osudovým veršem
A jestli jej donesu až tam
kam ho donést mám?
vzkaz, co vzkážu si sám?
tak rozlomím tu pečeť zdobnou
ornament znamení otcovského
vyliju snad své srdce kam?
a po drolení a ulití z pecnu
zbyde-li mi ještě kus
a ten pak pozdně posnídám
i kafe U souseda
u toho staršího
skoro dvakrát
jehož záhon je dvakrát zpustlý
jako on a jeho skus
skus neznámého rýmu
když zrcadla se zeptá
kolik je hodin za tím oknem?
skrývaná oblečenost
u bezdětného
u toho posledního
který na rakev
si musí šetřit prkna
příčnice a postranice
a zemřít oblečený
když do ulice
vtrhnou nové ceny
a na jeho jméno v štítu
ustele si novotvar
a já bych vedle stál
když posel zaťukal by na stůl
že můj soused...
utek z kalby vín
kam ho nikdo nepozval?
2 Zejtra se
"Teď už ale končím tady to.
Viděli ste tu ženskou?
co seděla včera na okně
v přízemí do ulice
že si na ní každej
kdo šel kolem
na ní šáh
i ženský i děti, co utáhly si hrob za kačera
ale ona tam vpíjela se dál
do nějaký břečky
ze sklenice ohmataný
třema rukama
a byla krásná aspoň dneska
ve světle bilbórdu
když jsem jí uviděl poprvně nevětrat
>tady máš brašnu
nic v ní není jen
hodiny vytržený z cest
na třech stranách z knihy geocentrismu<
prostě jsem došel
osvícení bilbórdem
to ty její kradený koňský zuby
až do výstřihu
a níž
než já
zejtra se...
...stanu v čele
vaším sousedem
aspoň na zejtra cele úplňkům"
3 Scéna (otec)
I
Scénou "proběhne" nikoli mladice (Dřevěná podlaha, docela jako jeviště
ale s hlavou mezi nohama ebenové závěsy, stůl a dvě židle
ta hlava je sádrová přehoz s třásněmi až k zemi, v pozadí
něco chce říct trůn a na druhé straně černá plenta
ale polyká
cíp sukně dialogy)
druhá postava muže na černém pozadí
padá na kolena
uvolňuje si límec
žena už otočená
přichází k němu
vytahuje z pod sukně
odlitek a pokládá jej
na mužovu hlavu
odlitek padá někam na podlahu
s černým pozadím
žena provokativně křikne muži
do ucha gól
ale hlavu nechá u ucha
zatímco bere do dlaní padlou tvář
a boří ji do výstřihu
ta usíná
ale probouzí se druhý muž
v bílé uniformě
puntíkované kravatě
stejně jako ženiny růžové šaty
a s probuzením lva...
jenže jak uviděl výstřih až na dno
roztrhl pro parno košili určitě
žena se snaží odhodit tvář v pytli
to samé chce udělat on
odhodí se oba, odstrčí se
"někdo přebývá" řekne
muž s černým pytlem přes jméno
který zul svou roušku
odhalil, že je černoch
a nebo běloch
černě nalíčený
"Černoch!" ozvalo se dvakrát
z úst vysouvá vejce
ale ponechá je v ústech
dokud nepraskne
II
sklesle přenechává scénu
manželům
kteří rozkládají na stůl
papírovou šachovnici
žena vytáhne ze šuplíku ze stolu
nůžky
stříhá šachovnici na černá
a bílá pole
manžel ji přitom pozoruje
hromádku bílých polí
zasouvá muži do kapsičky
u roztržené košile
tu druhou shodila
pod dlouhým ubrusem až na zem
křičí dítě, že má hlad
matka vstane
popadne koště z kouta
a zamete rozsypaná pole pod ubrus
dítě umlká
muž se pokouší zapálit svíčku
ale nechce mu chytnout zapalovač
usne na židli
s usnutím lva...
žena toho využívá
bere mu svíčku z ruky
a zapálí ji sirkou
kterou vyňala ze záňadří
odejde se převléct za paraván
odtamtud se místo ní vynoří
muž, který tu byl ještě před chvílí
usedá k druhému muži
uchopí svíčku a kape horký vosk
královi do očí
a přitom ho hladí a zpívá mu
lekne se
dítě zase skučí
uteče
druhý se probouzí
s probuzením lva...
avšak dítě je tvrdší
pokleká na zem
odhrnuje ubrus
najde tam magnetofon
III
položí ho na stůl
a magnetofon spustí
písničku v neznámé řeči
z poza paravánu
se otevře žena v smyslné róbě
jde krokem šelmy
jenže zakopne o odhozené koště
a jak upadne
divákům odhalí svá záda
která kryje hrubá záplata na žebrech
jak si uvědomí, že to viděli
mrtvolně padne - "Mužatka!" stokrát se ozve
ale druhým okem pozoruje z leže
muže, který lomí rukama do zrcadla
které odráží i ji
i jeho smích
magnetofon stále hraje
teď již rmutnou píseň
ale řve ta moje Fifi
a není slyšet slova
a muž se jí snaží napodobit
"Kam jsi dala
kam jsi dala klíč od dcery?
ty jsi pryč
a já celý u dcery
ty - stará pič
a průčelí panečnic
někde za vatou
já s oslintanou kravatou
hledám klíč od nicu
a ty jsi pryč
jak tyč od záclon"
mluví k matce
neboť hlas byl dívčí
ta se směje krátce
ale spí
IV
kdo je otec
ty žebro z prasete? nevíš!
žena se vztyčí jako ta tyč
a udělá úklonu
jako princezna
která je celý život královnou
co ztratila míč
sebere sádrovou hlavu
a šeptá jí do ucha dost nahlas
"neměl by ses urážet
poddaní rostou na úkor
až musí klonit hlavy
pod nízkým stropem
tobě do prdele
ty hajzle"
a šla pryč
zatáhla za sebou druhou oponu
král usedá na židelní trůn
a kyne dvořanům
aby přišli z poza závěsů
přijdou oba
dva trpaslíci s obřími rysy
sloních nohou
ale jeden je o stopu vyšší
než druhý
kloní se a zůstávají
v kolmých úklonách
král zase stojí
a opírá se o jednoho z nich
šťourá se ve střevíci
celej den mám v botě kamínek
velkej jako bota
jinak je oblečen
docela v civilní uniformě
V
dnes jsem v formě
dvořan mu podá těžkou činku
král ji zvedne nad hlavu
a pak ji znuděně zahodí
někam na podlahu
už ani sochy mě nebaví
ukazuje na sochu královny
mezi závěsy
už je omakaná nechala se
a poddaní samá sláma
jen chytnout já
ohlíží se na trosku svíčky
vymrští na ní ukazováček
a zvolá:
vidíte to světlo
vy ubozí?
a to je noc
jak tyto závěsy
z poddaných
z nížin předstoupí k audienci
poddaný s obřími parametry
kapesník v obličeji
předvádí kajícný pláč
ty můj šášo věrnej pejsku
co jsi zač?
jdi za královnou kováři
ať ti uvaří
kovář do půli těla nahý
osmahlý s železným obojkem na krku
od něhož plandá šňůrka
přistoupí k soše a vkládá jí
do ruky vodítko
spolu opravdu odcházejí
VI
král tuze dřepíc v trůně
hraje si s odznaky a řády
které vytahuje z igelitového sáčku
a pokládá je na svou rozhalenou hruď
veme hrst a hodí ji poddaným
pod nohy
bude válka!
odznaků je dost pro každýho
přikloní se rádce s červeným uchem
jak pyskem opice
a radí:
zatímco v druhé ruce
váží křišťálovou kouli v měšci
zatímco král si opakuje:
ty můj …
"není třeba ani proč, můj králi"
král mávne rukou
jiný slouha
přináší zezadu na talíři svatozář
nejdřív ji ale za královými zády
zkouší nasvéhlavě
král, aniž by se otočil
kárá ho:
ale no tak, synku
poď sem, dítě
a dej mi to
syn princ se zahanbeně přišourá obloukem
v jedné ruce talíř a v druhé zář
bokem sykne:
"otčenáš"
a podává jej králi
jak přepečený chléb
a salnou sůl
jak jazyk ovce
králi sluší objektivně nejvíc
válí se na jeho krku
způsobem vína z Velhartic
na zlém jazyku od hranic
VII
ty si ještě panic, princátko
běž se svlíct
do kaple a počkej na anděla
dá ti přes držku
a bude to žena
uvidíš
zeptej se matky
jako sestra dcera
včera objednal ji cizí princ
z teplého království černochů
každej černoch je přece
teplouš, ale horyvěna
možná mu dam i tebe
třeba přidá hovězí
- vegetarián
upečte chleba
a ať má kaz
třeba myš, třeba vlas
brzy lide zvíš
jaká je myšlenka královská
a jaký její kvas
až přijde svatební hodokvas
poznáte oumysl
a vadu krás
až pes pod stolem ukousne mu ptáka
proto mějte nohy u sebe
jinak klín váš otevřený
pejska vláká a ne stůl
lide můj
přivezte hnůj a tuny
dnes budu měkce spát …
na zádech
že luny básníků úbočních
VIII
uprchnou v domoviny
i ten sráč
jenž hraje na mě pláč
vlastenecky a bíle
a už se mi nechce slovama
cecky cecky !!
prostě ukáže se zač je toho
hegemon - ten on
jemuž moh bych říkat ona
jak sobě - následník
i já mám občas sklony
plést do Písma nářečí
vždyť jsem svému synu syn
a to je království a rod
to neměnné
to moje
co se uchytí i na bříze
která skučí ve skalách
vytahuje z kapsičky
bílá pole
a rozhodí je
jako rejži na svatbě
dám vymalovat
i záchody
i hladomornu
pošlu jim výslužku
paví krky, stvoly, chřest
tak se budou svíjet
na slinách
a ať mě soudí
jen můj syn
ten může
protože bude nestranný
odznaků je dost
IX
neboť vím, že přijde povstání nebeské
dost nasraný
až přijde uragán a stropy
padnou k podlahám
tak se spojí v rým
nebojím se vás!
neřve do publika
které je
běžte na exkurzi
do naší hrobky dolů tam
a zažijte ty kurzy sil
jež ani francouz nezhasil
proč taky?
když má v sobě žár
jenž na požár by sám nevystačil
snad bastilám?
již puklým v strom
z jádra, jemuž říkám
melodram či francouzák
král zesmutněl
X
všichni odejdou
i král
a pak se zase všichni vrátí
tak jsem
se sešli přátelé
kdo teď ale bude král?
nabízí svatozář
ale nikdo ji nebere
i syn se zdráhá
jen slepec v bílých brejlích vraha
projde a zajde chuť
poslední přijde královna
jediná zástupkyně
jenže král řekne:
ty ne, tobě by neslušela
prasátko z plemene pro štěstí
tak se jí zase korunoval
a celý ten děj se opakoval
úplně celý do dvaceti
slovo od slova
jen promění se role herců
jen král zůstává
v trůně
jen občas
se slyšně nikomu
zahihňá:
sobě i jim
vždyť je to Komedie:
až se znásilním
budou ze mě lítat děti
jako andělíčci
kterým došel plyn
spadnou do peřin
a spějí, spějí do spělin
XI
až stárnou, stárnou do smrtin
úplně před očima vám
jim vypadávají vlasy
z křídel
leč král je neměnný
jen občas se slišně nikomu
zahihňá:
sobě i jim
váš jsem syn
obou
4 Posel
I
"Před branami je posel
mocipane"
>ať vstoupí<
po špičkách komorník přejde sál
k oknu houknout
do nádvoří
to už mocipán mu stojí v zad
s dýkou
chvíli váhá
do ruky které by ji vzal
zvolí tu prázdnou
a shodí ho
>už tě nebudu třeba<
jenže komorník pad
do hodně měkkých skal:
"nenechte ho stát
ať vstoupí!"
je slyšet
zatloukání rakví
a je i vidět
neboť zatloukač je v sále
>co naše flotila, admirálku?<
"budete klidný, ó Vhodný
je bez kamene"
>tedy povedeme válku
necky, necky!
ke skále Dívčích skoků ať skočí
a ať v tu chvíli dost dívek
čumí do útrob Poseidónů
že v nich nic není
anikámen
vyřízněte jim plody, ty hluché
ať se jim uleví
a spalte je, hoře
za oběti
II
a ten ať vstoupí<
rakvář hodil rakev dětskou
na rameno a zmizel
z dálky skal je slyšet
jak kdosi polekal
a je i vidět
a uklouz na kluzkém
šíleně táhlý skřek
dvě minuty
než vyprchá ho bavit švec
král ustrne u prázdné sklenice
vstoupí komorník
a posel
"Posel špatných zpráv
Posel teplého království"
komorník v úklonách
doslova vyteče
načež mu král pokyne
ať se ztratí do komory
posel klečí na jediném z kolen
ale hlavu má
zakloněnou až do nepřirozena
král svlékne kabátec
>dám vymalovat stropy<
přiskočí k poslu
jsou asi sami
bere jej za ruce složené
na jednom z kolen
a vroucně jej přitiskne
hruď na hruď
>vítej, příteli
konečně sis pro mě přišel
kdy vyrazíme, kdy?
nepojíme dřív?
III
mám tu skvělý Boží špíz<
ukazuje na špajz
>a veselou rtuť
tři lahve ještě mnišského
než zrušili jsme klášterní tajemství
a vyhnali klérus do Přírus
ale to tě asi nezajímá<
posel do teď mlčel
"je u nás zima, chlapče"
ačkoli je zjevně mladší
"ten kabát bych si vzal"
ukazuje na králův přes židli
>jenže tlačí<
"a možná i z té lahve
změnilo se dost"
>tady je zima je léto<
směje se král >na
stalo se?...<
"stropy katakomb propadly se
pod srůstem měst
ani já už nemám
kredit smrti ani heslo ani zbla
posílaj na mě psy aglomerační
ve městě
máš rezervovanej pokoj
v penziónu Michael"
>a ty<
"převezmu tady děj"
usedne do křesla
"zde se mě bojí
aspoň já
tam?"
IV
>a cesta?
mám snad nechat chytit netopýra?<
"dole čeká mikrobus do Přírus
teď jsi poslem
ta tvoje uniforma ti sluší
zapni si ji!"
král svlékne svatozář
zapne si košili
a v zrcadle upraví vázanku
posel svléká kabát
rozhaluje košili
a ulehá těžce na trůn
"je tu vedro"
starý král odejde
jako mladý posel, jako poslíček iluzí
starý posel
nyní starý král
povzdechne si:
"bude to dobrý posel
špatných zpráv
jako já"
pak zazvoní zvoncem telefón
V
a vleze slouha
>zavolejte mi syna<
"je za dveřmi"
syn přiběhne s míčem:
"otče, tak pověz
jaký je?
co všechno říkal posel?"
>říkal? ani nestih říct, chlapče
chcíp dřív na mol
to království propil jeho král
vezmeš si sestru
takže nemusíš smutnit<
"jaká je, otče?"
král si všimne v rohu
stojícího rádce
synovi řekne >zmiz<
rádce, ruce v rukávníku
zašeptá:
"já to slyšel, pane"
uklonil se
"jaké jsou vaše rozkazy?"
>stran čeho?<
"stran světových stran
a války
u hranic se teplo šikuje"
>jmenuji vás generálem<
"ó díky, Jasnosti"
>vrchním generálem<
VI
"bude mi ctí nejvyšší"
>prasat
a teď vypadni!
vyber si dveře nebo okno<
rádce ohromeně
volí cestu ke dveřím
sahá na kliku
ale je zamčeno
král se zasmál
>dám vymalovat stropy<
až zkřičel
zakřičením lva
ale už ne
usnul v lůně
zmatený rádce
vytáhne z rukávníku
sklenici s jedem
vypije ji
a za chvilku se skácí
král, který ho pobaveně
pozoruje jedním okem
v trůně se uchechtl:
>ale, kdopak nám to stůně?<
rádce odpověděl ...:
a zase
5 Řidič
Cestou tmou přemítal (Odehrává se stále na "síňové scéně"
nad jedinou věcí řidič stojí proti králi a třímá
v ruce klíčový kruh
blížili se do hor
král sedí na okně)
>jak překonáme hranici
mezi...<
po dlouhé době řidič se otočil:
"posel:
>přelezl, uměl to
protože musel to<
jsou to domy"
6 Mutr
I
„Ubytoval se v malém penziónku (Přijímací hala, dveře do pokoje, pokoj
na Díře světa a schodiště do patra
jak se říká: čtvrti vadných lánů díl -
kde i kostelní věží kněz chodí po scéně, uvádí děj a světí
je silo sazí svátých sil - ten si nech prostor, zatímco přichází muž
oblečený ryze městsky, a mutr
a kněz špinavý kastelán
s klíčem od sakristie domů metrem potom hostův monolog)
před psy spasit, co jeho svatý nespasil
když neměl dost kostí
pro pitomý relikviář
Byli jsme příbuzní
ale to už větrem
protože naše matky -
zapomněli kameníci rodných listů
na dívčí jména -
uměly jenom Marie Němá
Penzion vedla mutr, macecha
všech fracků bez příjmení co
jí kradli umělé hrušky
z mís na oknech
přijímací haly
kde stůl, sešit s jmény
jakoby opsal telefonní seznam
jednoho bytu
schody do cimer
a dveře do kumbálu pro služky
tam lehávala
na židli
Jeho pokoj
jediný v přízemí
ještě voněl po hádce
a smrděl slzami na prkýnku
z pootevřených vrátek hajzlíku
II
místo záclon
ubrusy posledních pobryndání
stůl litanických uříkání
a na zemi ejhle zlom -
vybraného šuple půle
z prťavých plechových kamínek
trčí ohořelá prkýnka
a hned vedle umyvadlo plivanců
a zrcadlo rán, hleďte
jen černou pásku přes roh dej …
tu již rok po jeho smrti
milenka původního majitele
nosila třeba služka na drdolu
na dvůr jód
kde není, na co věšet prádlo zásnub
nejsou dveře prostírány
"a spodky si vyvař sám
a dámy
u mě hlaš!"
mutr odkašlala do haly
samozřejmě by zamkl
kdyby bylo čím
tak přistoupil k oknu činu
chtěl otočit mosaznou kličkou
jenže zůstala mu v ruce maz
stejně stačilo strčit do skla
staň se aspoň vzduchu cit
a musel bys na parapet místo mísy
s ovocem, jež česal dluh
ochočit svoji dceru, otčíme
abys uvěřil, že nejíš hlen
protože za oknem příliš
rozhalen krk meje astmatik
průhlednou taškou v ruce kleje“
III
"možná by ses tu moh cejtit
jako doma
ale pak už tě nebudu pusinkovat Poslem já
teď spi si na matraci, na
>ale tohle omyvadlo
s kohoutkem, který třeští oči
a čeří vodu a kape z octa
to umyvadlo je křtitelnice<
spi prosim tě“
do almary hodil kufr
na ramínko pověsil kabát
a rozepl si knoflíček u košile
aby se mu líp nemluvilo
lehl si na nepovlečenou postel
podlahu textil mu hergot drhl
jenž prostěradlem za luxus by ...
ale mohl vzít ubrus
a nebo si rovnou nepřevlíkat styl
vzpomínal na přítele Jákob, Jan?
jako bych tu už někdy byl
chtělo se mu vzít třeba
za telefón
jenže ten tu alternoval za zátiší
s mísou pro tři hluché hrušky
nakousnuté a žádná vizitka
s číslem do prádelny
hergot, je mi tu
a ty kamna čumí hezky!
IV
na stropě v přítmí
rozeznal svůj pravopis
a starý vzkaz, že
samota nejkratší cesta do nesamot
ale nedosáh tak vejš
musel by jít do patra
a tam vykopat díru do lustru
měl bych se konečně podívat do kufru
co tam všechno mám
mutr určitě bude mít na to jak
klíč je pod rohožkou
vzpomněl si na sestru a její rady
jenže pod kobercem, pod rohožkou
může bejt i hlína
ráno musim vypadnout
nebo tu ještě najdu
skutečně díru
i s kudlou v zádech
krucifix, spadl mi za postel sen
… zůstat jsem se
nejspíš utopil v rákosí spánků
ale je dobře, že jsem tady byl …
zpíval do pěti nejdelší souvětí
je vždycky monolog
7 Hlad (zpěv)
a třebaže tě nikdo nevítá (Host na okně, je slyšet píseň
ale není rozumět, o čem je řeč
přece je slyšet skřehotání
ampliónu na drátu z lampy: venku projde topič
dialog)
Jak by město bylo dnes z ódy, bylo
vyšlé z módy, družstevní
v singlu
a kolem okna do ulice
prošel topič plakátů včerejšků
tu vůni štětky lajn a čar, vůni krást a čar a lajn
pravopis ten - toho přece znáš
ptáš se:
“za kolik toho je? a kdes to vzal?"
zastavil se
"a nedělej na mě braille
vidim, že seš
moderní umělec skutečnej negativ koutů, daguerrotypec inverzí
tvuj tah štětcem je tah a drát a chlast a tah a tah
a ten zpěv jak sádra
dostane se všude
přilepí se ti na vnitřní ucho mandlí - jádra
>Ale poď ty sem dovnitř, vlez oknem< řekl topič
