Návrat

 Daniel Satyr Stráník

           Zkrouceni žárem vnitřní touhy sedíme zmučeni před oknem dalšího dne. Rozhovory ťukané slovy na hrdle klávesnic váznou. Na unavené oči plive pobledlá obrazovka slova. Jen málo kdo dnes ví, že šatem stromům je kůra. Dravcům pak přítmí jejich větví domovem a ptáci tam krouží oblohou. Snad ještě včera mohl jsem složit poklonu jejich vznešenému letu.

            V prachem svou krev smývám v motlitbě k nebi, dravce oblohy vzývám. Kdo chtěl by poznat peklo, vřele je tu vítán. Ale i jiným názorům dnes za pravdu dávám, že životem vede nás jen touha po přežití či strach! Blikající obrazovka škrábe mě v očích, zatímco prsty celkem monotónně bubnují na hrbolky klávesnice. Já konečně došel poznání, že zavřel jsem smutek do přítmí tohoto pokoje, jeho zdi mi prorostly téměř celým tělem. Duše a mysl skotačí v loukách, já za chvilku zamknu svoji celu a vydám se podívat na západ slunce. V jeho kráse  následně chci se ztratit a již nevrátit se zpět.

Jak bláhová je tato představa, vždyť již dávno vím, že zůstanu sedět za oknem v nesmírném pokušení znovu vyrazit vstříc posledním paprskům.

Jednou jsem vyrazil vstříc slunci a větru, proto teď ochutnávám hořkost tohoto návratu, návratu před pár hodinami. Lucerny města překřtily svoji noc na den. Ještě mě štípe na tvářích vítr z pomezí hor a v uších mi křupe namrzlý sníh. Před větvemi stromů skláněl jsem tvář a bylo krásně v té zimou prolezlé krajině. Kde světlo snad je ještě symbolem teplé náruče obydlí.

Zamyšlený, napůl oblečený palestina na krku, snad právě chystal se k odchodu ten muž v tom starém lokále. Ruce zkříženě v takovým tím způsobem, jako když si od světa chcete udržet odstup, snad chtěl aby si jej svět nevšímal a nechal jeho myšlenky volně plynout. Ty se mu však v hlavě navzájem tloukly v nekonečných soubojích. Nikdy nemají vítěze. Snad právě proto se o něm, říká, že je nerozhodný, ale on ví co chce, jen nikdy ten svůj boj o prosazení nevyhraje. Na každý podnět kolem něj reaguje prudkým pohybem jako dravec na lovu. Snad někoho očekává, nebo že by se snad bál něčího příchodu? Potí se, snad způsobeno je to kabátem, do kterého se nasoukal a ne strachem. Jeho svědomí ho hryže do zátylku a kyselým dechem mu dýchá za záda. Čučí do blba, má pocit jako bych mu četl myšlenky, neví kde jsem, ví jen, že jsem stále poblíž. Nikdy zatím nenašel způsob jak se mě zbavit. V rohu praskají kamna, venku svítí hvězdy a měsíc se rozlil do krajiny. Lidé se sešli s rodinou. A nebo je to jinak?  

To je jedno, podstatu již nikdo nehledá. Kamna tu nepraskají a lidským kurníkem, tak přezdívám panelovým domům, profukuje vítr. Na zdech vidím vytlemené ksichty co se snaží protlačit k nám do tohoto světa, slunce již dávno zapadlo. Jdu, hledat jeho teplo do zimního kraje lesů, očekávat jeho další východ. Nechci být k ránu znovu buzen kokrháním aut a hukotem města.