Ama, lovkyně perel
Nad zemí vycházejícího slunce se snesl soumrak. Poslední z hřejivých paprsků odešly za hřebeny hor, vlády se ujal Měsíc. Plul noční oblohou, rozhrnujíc závoje z mraků, leč jediné hvězdy, která by ho doprovázela na jeho pouti, nespatřil. Byl docela sám. Zachvátil jej smutek a po tváři mu skanula slza. Ta padla dolů k zemi a při dotyku s vodní hladinou stala se perlou, která svým leskem ozářila hřebeny vln. Dívky koupající se na pobřeží jas zahlédly, a tak dlouho se v těch místech potápěly, dokud perlu nevylovily. Žádná z nich neviděla doposud věc krásnější. Převracely ji v dlaních a dlouze se obdivovaly jejímu půvabu. Když ale nastal čas loučení, nedokázaly se dohodnout, která z nich si ji odnese domů. Rozhodly se proto, že se nerozejdou dříve, dokud nenaleznou alespoň jednu perlu pro každou.
Od toho dne již po staletí, zjevuje se za bezhvězdných nocí japonským rybářům skupina dívek, bezútěšně hledající měsíční slzy.
Poloostrov Šima, Japonsko
Časně zrána, jen pár minut po svítání, se laguna ve vesnici Šukudašó probudila k životu. Hladina se rozvlnila pod motory malých rybářských člunů, které právě vyplouvaly. Za drobný úplatek jsem se připojila k dvojčlenné posádce jednoho z nich. Starší muž mě posadil mezi kádě na úlovek a sám se ujal kormidla. Vyrazili jsme.
Když se naše loďka vzdálí od pobřeží natolik, že již nemohu pozorovat ruch v přístavu, upoutá můj pohled žena na přídi. Mořská pěna, tříštící se o kovový trup, jí v neustále se opakujících návalech bičuje tváře, ale ona se ani jedinkrát neodvrátí, nehybná jako Fudži, hledí před sebe na vodní masu. Když motor utichne a my dorazíme na místo lovu, mlčky vstane a do šátku, který měla doposud uvázaný okolo ramen, si zahalí šedinami prokvetlé vlasy. Za opasek zasune tenomi, kamenné dláto, a s výkřikem připomínající nářek Sirén skočí do modré hlubiny. Poté, co se opět vynoří, její plátěná košile nasáklá vodou poodhalí neoprén skrytý pod ní. Nakloním se, jak jen je to možné, aby mi nic z dění po mém boku neuniklo. Její tělo jako by nadnášela neviditelná síla, díky které se může pohybovat mezi drobnými vlnkami bez větší námahy. Ta lehkost společně s pronikavýma očima, sic zapadlýma v obličeji posetém vráskami a jizvami od potápěčských brýlí, vyvolává v člověku dojem jakési jemnosti a síly zároveň. Jako by si v sobě i přes všechny uplynulé roky dokázala uchovat cosi z krásy bájných lovkyní perel, jedinečných am. Mezi tím, co se připravuje na sestup k mořskému dnu, z paluby se pod rukama jejího muže vine lano se zátěží. Patnácti kilového závaží se bez váhání zachytí a zmizí kdesi hluboko pod námi. A tak více než čtyři minuty bloudím krajinou mýtických příběhů a přitom se zaobírám myšlenkou, jak z vody vytahuji plnou náruč perlorodek. Proto, když se loďka zhoupne na stranu a na jejím okraji se objeví ztěžka dýchající ama, jen obtížně potlačuji své dětské nadšení. Nedočkavě vyprazdňuji obsah síťky, ale jaké je mé zklamání, když nenajdu nic víc než pár sumýšů a mořských hlemýžďů.
Celý den jsem ve skrytu duše tajně doufala v zisk alespoň jediné perly, leč marně. Jakmile obloha zezlátla, nastal čas návratu. Odváželi jsme si úlovek za sotva šest set jenů.
Před odchodem z přístavu jsem se naposledy ohlédla za svými společníky. Žena, která byla ještě ráno opředena tajemstvím, tady teď stála bledá a prokřehlá. Pochopila jsem, že dnešní amy neloví perly, pouze živobytí.
