|
OČI
„Dobrý den, našlo by se tady jedno místo, prosím?“ zeptal se příchozí zdvořile, když se mu konečně podařilo otevřít vzpříčené dveře kupé. Všichni si museli všimnout jeho tmavých, neprůhledných brýlí a naopak bílé hůlky, průhledné už pro každého malého školáka. V kupé žádný malý školák neseděl, snad také proto mu nikdo neodpověděl.
Když se mu nedostalo odpovědi, zdvořile poděkoval (snad se mu odpovědi dostalo a jenom on ji v burácení ujíždějícího vlaku přeslechl) a pomalu se začal sunout do kupé. Rukou sahal před sebe po volném místě, místo toho se jeho prsty dotkly něčích novin. Muž, který si v nich četl, po něm šlehl nevraživým pohledem. Mladá dívka před ním uskočila celá, prudkým pohybem se odsunula k okýnku.
„Tady je volno,“ řekla spěšně, snad se bála, že by jí jinak usedl na klín. Jisté je, že slepý nahmátl volné místo, poděkoval a opatrně, řekl bych velmi opatrně, se posadil.
Jeli mlčky. Muž s novinami se věnoval svým novinám, dívka u okýnka si prohlížela okýnko (nějací vandalové je způli poškrábali, způli pomalovali nepříliš lichotivými obrázky a výrazy, trochu se jí to dotýkalo), slepý byl slepý.
Jeli několik minut, když si slepý sáhl na zápěstí levé ruky. Měl na něm upevněny hodinky. Odklopil skleněné víčko, konečky prstů, jemně, beze spěchu, asi tak jako se motýl dotýká květiny, se dotýkal ručiček, až odečetl přesný čas, a drobně se usmívaje řekl: „Máme zpoždění, už jsme měli být v Lipníku.“
A muž si dál četl noviny, jen stránku, že občas otočil, a dívka se dál dívala z okýnka, které bylo samá malba nebo vryp po hřebíku. Některé z nich se jí začaly přenášet do srdce. A dívka se krátce ohlédla po slepém, ale bylo jí nepříjemné se po něm ohlížet, nesluší se, aby se člověk ohlížel po cizích lidech, zvláště jsou-li slepí nebo jiným způsobem vyčnívají z řady, ještě by se mohli urazit, a tak se vrátila ke svému dívání, kterým jistě nemohla nic zkazit.
Jeli právě kolem nějakého sadu, až po obzor planoucí zvolna zapadajícím sluncem se táhly všemi barvami a vůněmi světa kvetoucí jabloně, a slepý začal povídat: „To je vždy krásné, když tak všechno začne kvést a vonět… V zimě je všechno šedé, jakoby bez života, pak ale přijde jaro a něco se změní. I sněhem zaváté stromy jsou krásné, někdy úplně pohádkově kouzelné, ale jaro...“ nadechl se zhluboka, „...je jaro.“
A dívka na něj hleděla jako vyjevená, protože venku skutečně všechno vonělo a kvetlo a kvetlo a vonělo, ty škrábance a nápisy byly jenom na tom skle a ten kluk, co na něho myslela a trápila se, za to stejně ani nestál.
Projížděli takovou malou staničkou a slepý se rozpovídal o tom, jak tam na komíně každé jaro čápi opravují své hnízdo, aby mohli na svět přivést další pokolení mladých, a ti čápi tam skutečně byli , stáli na vysokých nohách a v zobáku drželi kousek dřeva, sami jak z dřeva vyřezaní, a hrad na kopci a jezero v údolí, kamenolom za lesem nebyl skoro ani vidět, a přece byl, těžké, plně naložené nákladní automobily odvážely kámen a slepý o tom vyprávěl.
A dívka ho poslouchala, udivenýma očima hltala každé jeho slovo, muž si četl noviny, když se prudce chytil za srdce a neskácel se mrtev, nýbrž vyndal z kapsičky zuřivě vibrující mobilní telefon a začal do něj mluvit:
„Dobrý den…“
A slepý, jak byl slepý, než si uvědomil, že nemluví s ním, ale s někým daleko v té bájné zemi hovorů bez jediného kontaktu pohledu či úsměvu, si myslel, že někdo přistoupil a širokým úsměvem odpověděl: „Dobrý den,“ ještě u toho pokýval hlavou, taková malá poklona to byla. Muž pak začal hovořit a slepé mu jeho omyl došel, přesto se nepřestal usmívat, naopak, usmíval se ještě víc.
A já jsem na něj koukal, a že se blížil večer, začínaly se rozsvěcet hvězdy, a také ve mně začínalo něco problikávat, hlas v telefonu slábl a slábl a nebyl už vůbec, jako nebyly noviny a žádné zprávy, které by se mohly udát mimo rámec jarní krajinou uhánějícího vlaku, toho jediného kupé v něm, ve kterém jsem seděl a díval se na toho usmívajícího se muže před sebou, který byl možná slepý, ale určitě šťastný, že jsem to už dál nevy držel a také se usmál a co nejzdvořileji řekl: „Promiňte, já jsem vás neviděl…“
|
