„Mám pro tebe otázku“ řekla. „Máš malou loďku. Máš vodu na měsíc, taky jídlo. Máš dvě vesla, jsou sice trochu zpuchřelá, ale snad vydrží. Je slunečný den, moře je klidné, ale jistotu nemáš. Popluješ?“

„Nejsme u moře“, směju se jejím nápadům.

„Jsme u moře! Stojíme na starém molu, úplně na konci, loďka je připravená. Máš v ní všechno co jsem řekla a můžeš si sebou vzít jednu věc, cokoli chceš.“

„Myslíš třeba knížku, nebo kapesní nůž? To je potrhlý nápad.“ Nechce se mi do takových her. „Já už vím, ty chceš abych řekl, že popluju jedině s tebou.“

„Ne, takhle ne, myslím to vážně. Snaž se trochu. Molo, loďka, moře.“

„Tak dobře“ už hraju. „Kam bych měl plout?“

„No, to právě nevíš. Jen jsi ucítil závan větru z jiných krajů. Víš, nebo jsi viděl racka, jak odlétá směrem na moře, rybářskou loď. Chápeš? Prostě, něco ti říká, že by jsi měl.“

„Stejně to moc nechápu.“

„To si nedovedeš ani na chvíli představit, že tam někde, za obzorem, možná jen za prvním útesem, je něco jiného? Něco lepšího?“

„Nevím! Proč bych měl?“

Už měsíc jsem na moři. Poslední kapku vody jsem si spustil do vysušených úst před chvílí. Možná před hodinou. Už nevesluji. Jedním pádlem jsem ucpal otvor v lodi, druhé se mi zlomilo a zůstalo kdesi na hladině. Stejně nemám sílu. Žádní rackové, žádní rybáři. Moře je stále klidné, a slunce nepřestalo pálit. Nejspíš blouzním, snad proto se mi vybavil dávný rozhovor. Vedli jsme ho v malé kavárně. Kafe, už ani nevím, jak chutná. Pila kafe, dívala se na mně a měla  zvláštní výraz. Možná se to nikdy nestalo.

„Víš co, nechme toho“ je nazlobená.

„No tak. Vždyť hraju, jen jsem to chtěl chápat. Tak mám loďku, mám vodu a jídlo, je krásný slunečný den.“

„Nech toho! Už mě to nezajímá.“

„Neplul bych“, řekl jsem.

„Bláhový blázne“, pošeptal mi naposled lehký vánek.