Tam, kde se sbíhají
stopy mých pánů
v tom kruhu jsem
v tom ohni bydlím

svatí, říkají že jsou svatí
a světí obojky
a světí důtky
a světí kretény
a světí rány. Malinká panenka
jak z porcelánu
a nemá zoubky, víly se spletly

tak bolí srdce
od stýskání. Jen malounko
stisknout ji zoubky, zda zapíská
zdali se bojí. Snad mě má ráda.
A není město takové
kam by se vešly
šály a knoflíky, vnoučata pánů
pejsci zlatí, porcelánoví
pejsci strakatí, macatí
k pomilování
a odporné pištivé děti
též milenci rozvrzaní
té s dlouhým kouřem u tlamy
a babky co se svěřují
jak jim dědek leze na nervy.
Má dva psy, nádherně voní.
Nechci je řadit, na struny pověsit
usnulo nebe, usnuly komíny
úbytě ubylých lásek
jen skomírají.

Miluji sníh, ten odhrabaný
na krajích stezek
větřím tam stopy
ach, tolik voní. Kdopak si všimne
obojku na mé šíji, kdopak si všimne
mé šíje, jak se mi k zemi kloní?
Tam, kde se větví cesty mých pánů
tam bydlím. Jen tajně
to, co ze žalu neunesu
do sněhu roním. Ať jiní větří
kam nesly mě mé stopy.