Nedávno jsem měla narozeniny. Nic moc kulatýho. Na můj vkus dost vysoký

číslo. To spláchne bonboniéra a kytka. Zlatu už jsem za ty roky odvykla.

Bonboniéru sežerou potomci, kytku časem vynesu s jiným rodinným sajrajtem

do popelnice.

Příjdu domů, nikde nikdo. Ale v předsíni nová osobní váha na podlaze vyzývavě

se válí. Není to náhodou od rodiny útok na mou postavu?

No co, nikdo není doma, nikdo se nebude s přiblblým úsměvem vyptávat kolik to

ukazuje.

Tvar má hezkej, ale taková malá, sotva na jednu nohu.Šetří se místem, kde se dá.

Displej zůstal tmavej. A ještě v tom nějak podivně praská. Dnes aby měl člověk

inženýrskej titul, jinak si s těma technickejma sračičkama ani neškrtne.

Nějakej zmetek za pár korun. To se zas rodina vyznamenala. Já jim nakupuju,

vyvářím, peru, žehlím, uklízím a voni tohle.

Ale už přichází synátor.

A prej "kerej blbec mi rozdup diskmana"?