Nad ním to náhle zasyčelo. Kovová střecha zmizela. Srolovala se. Do sebe? Pak se do jeho domu vkradl tříprstý jeřáb, který ho vytáhl ven. Zbylí tři sourozenci zůstali uvnitř.

   "Dobře vám tak, nikdy se nepodíváte do světa, moulové!" odplivl si a ukázal jim neslušné gesto.

   Tříprstý jeřáb se náhle změnil v hřejivou misku, která ho objímala. Vlídně ho pohladila. Téměř se nechal ukonejšit jejím klidem…

   Něco s ním náhle prudce mrštilo o zem. Odrazil se od ní jako od trampolíny. Nějaká jiná věc ho chytila a provedla s ním totéž, co ta první. A znovu. A znovu. Pak pochopil – to ta hřejivá věc s ním hází o zem… Ale je to vůbec zem? Vždyť je červená (že by Mars?) a jejím prachem se až zakuckává!
   Konečně ho přestala tyranizovat. Nastala chvíle klidu. Pak prudce vyletěl do výšky. Stačil se pokochat výhledem na oranžový kurt a davy diváků a už klesal zpátky.

   „Vlastně to není až tak špatné, člověk…eh, tenisák leccos zažije, když na začátek strpí nějakou tu ránu,“ pomyslel si.

   Prásk! Něco tvrdého do něj udeřilo s obrovskou silou.

   „Co to sakra bylo?“ blesklo mu hlavou. Než se však stihl rozkoukat, následovala další rána od té neznámé věci. Pak další a další. Najednou cítil, že se o něco zastavil. Opatrně se rozhlédl kolem.

   „Jsem snad dravé zvíře, abyste mě museli chytat do sítě?“ rozčiloval se. Starý známý jeřáb ho uchopil a ubohý tenisák se koulel na druhou stranu kurtu. Cestou se na sebe letmo podíval do ledničky.

   „Škoda že nemám hřeben, přičísnul bych si svoje krásné žluté kadeře. Je to paráda, být nový, hezky chlupatý tenisák! Akorát by mě tak nemuseli špinit od toho červeného svinstva!“ řekl si.

   Při chvilce odpočinku se rozhodl zjistit, kdo to do něj tak necitlivým způsobem mlátí. Nenávistným pohledem si změřil postavu ve slušivých krátkých šatech.

   „Takže mě šikanuje stvoření něžného pohlaví?“ nepřestával se divit. „Hej, holka, budu tě žalovat, slyšíš? To je šikana a ta je trestná! Najmu si advokáta a to se budeš divit!“ V polovině jeho výhrůžky ho však něčí ruka, kterou dříve považoval za jeřáb, zvedla a šoupla ho zpátky do domu, přikryla plastovou střechou a na její povrch namalovala černý křížek.

   „Tak to teda pozor! Na můj dům nebudou přistávat Marťani, to si nezvykejte! Přistávací plochu si dělej na svým baráku!“ křičel, ale ruka už se nevrátila.

   „Hej, Jimmy, taky tě rozčiluje, když do tebe mlátí ti malí caparti?“ zakřičel na něj jeho kamarád Harry.

   „Ani mi nemluv! Už jsem celej odřenej a moje kadeře už jsou šíleně zplihlý a špinavý!“ postěžoval si těsně předtím, než vletěl do kaluže.

   „Hele, Harry, myslím, že ti caparti byli přece jen lepší než tohle!“ zavolal na kamaráda.

   „Máš recht, Jimmy! Nenávidím psí sliny! Fuj!“ otřásl se odporem Harry. Z dálky se ozval něčí hlas. Oba vlčáci se za ním rozběhli a Jimmy s Harrym zůstali ležet vedle sebe na kraji silnice.

   „Poslyš, uvažoval jsi někdy o tom, proč se jmenujeme Harry a Jimmy? Jsme přece francouzský tenisáky!“ nadhodil Harry.

   „Třeba nás vyrobili někde u Amíků!“ zauvažoval Jimmy.

   „Ti z Roland Garros jsou teda pěkní šmejdi! Musejí používat americký tenisáky. Ani si neumí vyrobit svoje!“ řekl znechuceně Harry.

   „Už je to nuda! Co budeme dělat, Jimmy?“
   „Čekat!“

   „Na co?“