9. 6. 2004 a 22. 3. 2005

Šťastný život nešťastného sebevraha

         Už tři měsíce mi v hlavě hučí: Mam - nemam, mam - nemam… a furt se mi promítá celej dosavadní život. Je fakt, že si na něj nemůžu stěžovat, ale, to co mě teď potkalo, by srazilo na kolena i toho nejšťastnějšího člověka pod sluncem.

         Tak, ale teď hezky od začátku:

Od plínek k maturitě

         Můj život začal v košické nemocnici, kde mě před třiapadesáti lety přivedla na svět moje krásná hnědovlasá maminka. Taťku jsem neměl tu čest poznat hned v porodnici, jelikož v té době nebylo běžné, aby novopečení tatínkové doprovázeli zpocené maminky až k porodnímu stolu, jak tomu je zvykem dnes.

         Jméno mi dali vskutku vznešený - Eliška, naštěstí si to okamžitě po porodu rozmysleli, když doktor prohlásil: „Gratuluju, máte zdravého kluka“. Protože se naši nechtěli rozloučit s tim podle nich vznešenym „E“, nenapadlo je nic lepšího, než Eduard. No, je pravdou, že třeba Evžen, Eman a Emil jsou strašný jména, ale furt lepší než Edíček.

         Ještě donedávna jsem si období mezi jeslema a školkou vůbec nevybavoval, vždyť se taky říká, že člověk je schopnej vzpomenout si na období přibližně od doby, kdy zased do školních lavic. Ale já jsem si vzpomněl na dobu, kdy mi mohly bejt tak dva roky.

         Úplně živě si ještě vzpomínám jak jsem se počural a máma mi polopaticky vysvětlovala, že tohle se prostě nedělá, že by to takhle nešlo… Pamatuju si to slovo od slova: „Edíčku, to přeci nemůžeš, postýlka bude smutná, že je počuraná a hrnec támhle v rohu taky brečí, protože ses nevyčural do něj, musíš si přece říct, když chceš lulat,“ a tak jsme nakonec brečeli tři - já (protože jsem si řek, že chci na záchod, ale nikdo mi nerozuměl), postýlka (protože byla počuraná) a hrnec (protože nebyl počuranej).

         Nebo taky na to, jak mi v těch smradlavejch jeslích dala vychovatelka na zadek, protože jsem vylil kakao (teda to oni tomu jenom tak řikali, jinak to byla břečka prvního stupně) - samozřejmě několikrát po sobě…

         Vybavuje se mi toho sice ještě mnohem víc, ale splývá mi to všechno do jednoho chuchvalce.

         Ve školce jsem od svýho nejlepšího kamaráda Milánka Svobodů chytnul neštovice, a tak jsem - pomalovanej jak indián - musel dlouho zůstat doma. Když jsem se do školky vrátil, ukázal jsem Milánkovi papír, na kterym bylo přesně sto dvacet šest puntíků - jeden puntík za jeden pupínek - to jsem jich měl, co?! Milan záviděl, protože jich měl určitě daleko míň…

         Když mi byly dva roky, poprvý - a rozhodně ne naposled - jsem měl zánět středního ucha. Teda, já ječel. Museli mi ho píchat. A to už jsem neječel, to jsem vřeštěl minimálně jako siréna. Pan doktor ze mne byl na mrtvici, ale co moh dělat?! Na svým stole mě měl ještě hodněkrát. A postupem času se mi v uchu vytvořila díra akorát tak velká, aby do ní mohla voda natýct, a nedostala se ven. Za tohle musím panu doktorovi strašně moc poděkovat, protože asi až do patnácti - kdy se díra přibližně zacelila - jsem se nemoh potápět, kvůli možným katastrofálním následkům…

         Do první třídy jsem chodil v Bratislavě. Nebylo to tam nic moc. Učitelé praktikovali předpotopní metody - všechno se naučit jako básničku a pak jim to krásně slovo od slova převyprávět. Ale naše parta byla úžasná. Pět kluků a dvě holky. Řikali jsme si Indiáni a hráli jsme dost zajímavý hry. Základka strašně rychle utekla, a musel jsem se rozhodnout, kam dál. Učení mi moc nešlo (a hlavně mě nebavilo), takže nějaké gymnasium nepřicházelo v úvahu, i když rodičům by se tím splnil velký sen… Vybral jsem si průmyslovku. Slyšel jsem, že se tam skoro neučej, maturita téměř zadarmo, bydlel bych na intru daleko od domova - no prostě úplná pohodička, co víc si přát?!

         A tak jsem nastoupil… Tahle škola byla stokrát lepší než základka. Učitelé si nás nevšímali, o hodinách jsme si dělali, co jsme chtěli, když jsme psali písemku, všechno jsme opsali z taháků, sešitů nebo od souseda… Lážo plážo… Maturita - jak praktická, tak i teorie - bez problémů… Ale přece se jedna nevýhoda našla: naučil jsem se tu kouřit, a dneska už nemam šanci se to odnaučit… Na to už je pozdě… Příliš pozdě…

A co bylo dál?!

         Po střední jsem se přestěhoval za manželkou do severních Čech - do Teplic. V Bilině (což je nedaleko Teplic) jsem si našel práci. A něco málo přes třicet let jsem pracoval jako revírník. Práce sice nezáživná, ale aspoň jsem byl téměř bez starostí a měl čas na děti.

         Syna jsme pojmenovali po mně (i když jsem byl proti, Jitka měla jako vždy poslední slovo). Když byl Eda ještě malej, byl furt nemocnej. V podstatě celý dětství strávil po doktorech. Je to moc chytrej kluk. Nejenže chodil na gymnázium, ale teď dokonce studuje práva. (To by mě zajímalo, po kom je tak chytrej. Asi po dědovi.). Jsme na něj moc pyšní.

         Dva roky po Edovi se nám narodila holčička Jitka (po mamince). Jitka je taky inteligentní. Momentálně studuje mezinárodní obchod, a dělá nám jenom radost.

         Na svůj život si vážně stěžovat nemůžu, ale v poslední době se mi zhroutil snad celej svět…

Jak se hroutí svět…

         Můj kolega z práce dostal rakovinu. Chodil jsem za ním do nemocnice, a viděl jsem, jak se jeho stav den ode dne zhoršuje. Byl to strašnej pocit. Vidět jak člověk umírá… Věděl jsem, že mu nemůžu nijak pomoct. Nikdo už mu nemůže pomoct. Beznaděj… Umřel. Ale pro něj to bylo vysvobození… Stejně jako byla smrt vysvobozením i pro mého tatínka. Taky měl rakovinu. Rakovinu plic. Nakonec se udusil… Při vzpomínce na něj se mi chce ještě po tolika letech brečet. Vím, mohl si za to sám… Ale já taky kouřím, nechci umřít jako on. To v žádné případě.

         Mám strašný strach…

         Byl jsem v nemocnici. Doktor tvrdí, že to nic není, ale myslim si, že mam taky rakovinu. To jenom říká, aby mě uklidnil. Jitka mu určitě řekla, jak se bojím té hnusné nemoci. Proč mi to neřekne přímo do očí?!

Musím to udělat… Dřív než na to nebudu mít sílu, a budu zavřenej v nemocnici…

Jituško, promiň…. Já nemůžu jinak… Takhle to bude pro všechny nejlepší…

Už jenom vyjít schody, přehodit provaz a… Sbohem…