Babička o hůlkách

Teplý letní podvečer. Městský park. Pár sportovců, pár párů, pár psů, babička o hůlkách. Nikdo jiný. Vlastně ještě já. Sportovci odběhli, páry se někde ztratily, psi se vrátili ke svým pánům. Babička sedí na lavičce. Já tomu všemu jen přihlížím. Usmívá se. Ta babička. Teď je asi čas na přemítání. Sednu si naproti babičce na lavičce na lavičku. Sleduji její nepřítomný výraz. Toulá se ve vzpomínkách. Možná. Možná taky spí s otevřenýma očima. A nebo jen přemýšlí co má dneska koupit a jestli jí zase nesnížili důchod. Je moc hezká, taková pohádková babička. Nebo taky pohádková čarodějnice. Ze vzhledu se toho vlastně moc poznat nedá.

Nejspíš má šťastný život. Plný radosti a lásky. Doma jistě plno dětí-vnoučat na hlídání. Má je moc ráda. Nebo je moc ráda nemá. Možná je má ráda jenom trochu. A možná je nesnáší. Nebo ani žádná vnoučata nemá. Ve válce jí zemřel manžel a ona ho tak moc milovala, že už se nikdy nevdala a neměla ani děti. Jo. A nebo byl její manžel velký obchodník a když zemřel, všechny jejich děti chtěly dostat co nejvíc peněz a babička jim nic nechtěla dát, takže už spolu nekomunikují. Nebo opačně- babička jim dala všechno a oni se na ni vykašlali. Příběh jiný konec stejný. Babička sedí. Sedí na lavičce. Vedle má položené svoje hůlky. Je pravděpodobné, že byla na nějaké operaci s nohama. A v nemocnici se potkala s elegantním starým pánem, který se jí dvořil. A ona ho odbývala, přece nezradí památku manžela. A teď na toho starého elegantního pána myslí. A proklíná se, že dala přednost nebožtíkovi. Ale co už, stalo se. Hm…na žádné operaci být nemusela. Je stará, v jejím věku je pochopitelné, že člověk chodí o hůlkách. Vytahuje kabelku. Z kabelky menší kabelku. A z menší kabelky zrcátko. Nejspíš památeční, z výletu do Piešťan, kde se seznámila se svým mužem. S tím mrtvým. A teď se upravuje, aby šla na poštu aspoň trošku hezká. Na poště pracuje ten elegantní pán. A ona ho chce zase vidět. Možná ses tím pánem domluvila a čeká na něj tady na lavičce. Nebo čeká na jinou babku, aby mohla s někým klevetit. Nebo, jiná varianta, se strojí aby se líbila manželovi, jde mu asi zanést kytky na hrob. Ty kytky ale musí ještě někde koupit. Třeba v nedaleké květince. Tam mají hodně kytek. Různé druhy. A prodává tam taky jedna stará babča. Nejspíš její přítelkyně. Znají se z domova důchodců, kam babičku šouply její nevyvedený ratolesti. Půjde si nejdřív s babčou květinářkou pokecat, ona jí jistě schovala nějaký hezký kytky, aby je mohla dát tomu svým na hrob, když už maj to výročí. Babča poděkuje a odbelhá se s kytkou a hůlkami ke hřbitovu. Tam zapálí svíčku, odhrabe listí, zalije kytky a chvilku postojí, aby se mohla manželovi svěřit se vším co se událo za tu domu co na hřbitově nebyla. A v neposlední řadě taky zavzpomíná. Jaký to bylo,když se s ním poprvé potkala a jak krátká doba uplynula od toho co si řekli to svoje ano. Uroní slzičku, rozloučí se s mužem, popadne hůlky, ale dřív než z hřbitova odejde, obejde ještě všechny příbuzný co tu má. A samozřejmě všechny kamarádky, který už nežijou. Při té příležitosti si uvědomí, že už má taky věk a konec se blíží. No a potom zamíří domů, do svého útulného pokojíku v domově důchodců.

Jo, takhle to bude. A nebo taky úplně jinak. Co na tom záleží.