|
| |
 |
|  |
Plamínek na svíci
V pokoji za zavřenými okny - daleko od světa - seděl muž. Čekal. Na poličce stála váza, byly v ní tři růže. V krbu žhnuly rudé uhlíky - byly připraveny se rozhořet. Byly připraveny roztančit stíny na čtyřech stěnách. Uprostřed pokoje se o své nohy opíral starý stůl. Malý stůl. Na něm hořela svíčka. Hořela dlouho. Její vosk se roztékal po dřevěné desce zmlklého stolu. Byly tam také dvě židle. Na jedné seděl čekající muž. Druhá byla prázdná. Tak trochu zaprášená. Asi tam stála dlouho.
Unavený muž seděl a díval se na plamínek svíčky. Na plačící plamínek svíčky ronící horké slzy. Zamilovaný muž se nehýbal. Jen sem tam mrknul očima. Vysněné rozbouřené mořské vlny, vysněný křik racků - to všechno přehlušovalo jeho myšlenky. Jeho rozhněvané myšlenky.
Kolem pokoje šťastného (zamilovaného) muže foukal vítr a rozprašoval zrnka bolesti. Každý je kdysi pocítil. Jednomu spadla do oka, dalšímu rozedrala kůži. Vítr si s něma pohrával, protože - ho to nebolelo. On je necítil...
Ustaraný muž si oddechl. Plamínek na svíci se zakomíhal a oslábl. Aby pak mohl vyrůst v nové síle. Překvapivé síle. Mužova ruka sebou z dlouhé chvíle cukla. Horká slza slastných, voskových vzpomínek mu ukápla na její hřbet. Pálilo to. Muž to ale necítil. Muž čekal. Byl by pro ni ochotný čekat celý život. Už na ni čeká celý život. Na koho?
To nikdo nevěděl. Ani jeho rodina ne. On neměl rodinu. Možná čekal na pohádku. Na pohádku o Malém Princi, nebo o spící Šípkové Růžence. Možná čekal na západ slunce - nebo na jeho východ. Nebo čekal na déšť, na slunce, na duhu. Nikdo nemohl říci, na co ten muž čekal. Ale ten muž miloval to, co mělo teprve přijít. Každý v životě na něco čeká. Neví na co, ale miluje to. A až to přijde?
Ozvalo se slabé zavrzání dveří. To vešla znepokojivá myšlenka. Pomalu došla k muži: „Tak přece jsem se dočkal.“ Muž otočil svou hlavu a podíval se do pootevřených dveří. Ozvalo se druhé zavrzání. (Slyšeli jste někdy tak krásnou hudbu?) Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila dívka. A její společník. Vítr. Plamínek se zakomíhal. Jeho a její stín se roztančily na stěně. Pak se vše utopilo ve tmě.
Ten muž pro svou lásku obětoval svůj plamínek na svíci. Každý pro svou lásku něco obětuje. Ale ve tmě to nejde vidět...
|
|
|
