|
|
|
| |
Malují paprsky na raní trávě slunce rosy kapkách obrazy,
a stojí u nich na čtyřech vraník černý jako sama tma.
Stojí tu strom, je celý košatý a dnové míjejí jak čas plyne,
a stojí tu bříza, lípa, javor a topol, a celá tahle mateřská škola
malých stromů, co sahají až k nebi křepčí a skáče radostí do vzduchu,
a nemají chudinky ani potuchu, že nebe se přestěhovalo do paneláku o dva bloky dál.
Totiž teď říkám vám není dobrý čas, aby ani jeden z vás začínal
s tím, s čím začínat chtěl. Teď totiž úplně fialový housenky s puntíky v barvě žluti
vystrkují hlavu z hlíny, protože se v ní už dočista dusily.
Hlemýždí ulity tu jezdějí jedna za druhou po magistrále tohohle kraje
a kopce přemítají o nesmrtelnosti chrousta či jiné havěti.
Já tu stojím a sotva držím hlavu nad hlavou a koukám se jako blázen
na to všechno prastarý divadlo života, ale tak nějak z jinýho úhlu.
Už vůbec nemám ani tušení, jak ten starej úhel vypadal.
Šišky v korunách modřínů jsou náboje do nebeskýho samostřílu,
visí zavěšený na těch jehličnatých nábojnicích a čekají na ten správný čas
až vyletí hlavní žití a zaboří svoje obrovský modrý tykadla do tý nedýchatelný černý
životodárný stračky a začnou plodit a plodit a plodit – jen co vyrostou teda.
|
|
|