A když se mi prohání
hlavou myšlenky
jak závodníci na koloběžce
- jedou tak pomalu a přece
se odrážej od země co to jen jde-
      o nesmrtelnosti slova
      o jeho tisíci podobách
      o tom že psát je nejen
      drhnout tuhou o papír
      ale i vydávat kousek sebe
tak se mi vždycky někde uvnitř
ozve hlas že by rád jednou
odeslal do mých rukou
báseň
co by se – jak Kainar říkával –
břitká nesla tiše k zemi
a na hrotu měla dvě kapky krve
ten hlas se mi opře o oči
a o jazyk a zasklí mne
že by rád abych jednou
takové básně
docílil
a já tak zhluboka vydechnu
a řeknu jó hochu – asi je ještě čas
asi ještě dost dobře nechápu
co ta nesmrtelnost a tisíc podob slova
a hlavně ta poezie
vlastně je …