Těsně kolem okna nečekaně prosvištěla okřídlená záchodová mísa. Michal sebou trhl až málem upadl na podlahu. S výrazem naprostého úžasu hleděl na poletující hygienickou keramiku, která po chvíli dosedla na římsu vedlejšího domu a začala se nerušeně oddávat sebeočistě. Za doprovodu šplouchání splachovací nádržky, si dřevěným víkem přerovnávala pírko po pírku na sněhově bílých křídlech a nejevila známky neklidu.
„Co je zas tohle?“ vytřeštil oči na svého spolubydlícího, „že by domácí mazlíček?“
Miloš neodpověděl, místo toho se dusil smíchy. Obličej mu zbrunátněl, nemohl ani popadnout dech a dlaněmi se plácal do kolen.
„Ha ha ha!“ ušklíbl se Michal a zavřel okno. Usedl vedle vysmátého staříka a vyčkával dokud se neuklidní.
„To bylo fakt legrační!“ poznamenal Miloš a snažil se nadechnout. Jenže to nějak nešlo! Bujarý smích se v okamžiku změnil v děsivé sípání. Pacient se chytil za prsa a začal sebou škubat.
Michal zbělel jako stěna. Vyděšeně zíral na zmítající se tělo a nevěděl, co dřív udělat. Zmateně těkal očima po pokoji. Musí rychle zavolat sestru nebo ho bude mít na svědomí. Tryskem vyrazil k jedinému východu z místnosti. Sáhl po klice, prudce rozrazil dveře a zůstal stát jak opařený.
Z šera nemocniční chodby vyplula shrbená postava v černé kápi.V ruce svírala nabroušenou kosu, která při kontaktu se slunečním světlem efektně zčervenala.
Michal vyvalil oči a stáhl se zpět do pokoje. Přitom si nechtěně přišlápl konec nohavice od pyžama, zavrávoral a dopadl na podlahu.
Cizinec tiše vstoupil dovnitř a jeho kroky směřovaly přímo k němu. Michal se po čtyřech začal neohrabaně plazit k nejbližší posteli, kde měl v úmyslu najít úkryt.
Postava pevně sevřela v kostěných prstech rukojeť zbraně a dvěma dlouhými kroky urazila vzdálenost mezi ním a dveřmi. Kosa se znovu začervenala a jakmile Michal pohlédl vzhůru, svezla se cizinci z hlavy černá kapuce. V denním světle se zaleskl vyleštěný povrch nažloutlé lebky a hned bylo jasné, s kým má tu čest.
„Ty jsi víla smrti!“ zašeptal a prázdné oční důlky mu kývly na odpověď.
Pokojem se rozlehlo Milošovo hlasité sténání. Víla smrti se prudce otočila směrem k lůžku, kde sebou škubal druhý pacient. Natáhla k němu svou kostnatou paži a pronesla: „Do hajzlu, tak už skejsni!“ Miloš sebou naposledy zatřepal a vydechl naposledy.
„A teď to skoncuju s tebou, blefíku!“ přehodila si pracovní náčiní do pravé ruky, „tak jaké máš heslo ty?“
Michal vůbec nechápal, o čem to mluví. Jaké heslo? S hrůzou civěl na oživlou kostru a nemohl se ani hnout. „Já nevím!“
„Tak to vyřešíme postaru!“ švihla kosou a vzduch proťalo červené ostří.
* * * * * *
Na město padl soumrak. Obloha přešla do nachových odstínů a provoz vzdušných silnic nyní připomínal dostihy pomatených světlušek, divoce poletujících mezi potemnělými domy.
Mezi nimi kličkovala i postel Máňa, vzdušný taxík. Na své polstrované palubě vezla nejvěrnější zákaznici, Jarušku, navlečenou ve vybledlém černém plášti s lepenkovou maskou v podobě kostlivce.
„Nemohla by si zrychlit?“ nabádala ji víla a nervózně přitom zírala na hodinky.
„Je hustej provoz!“ ozvala se Máňa, „copak jsem mohla vědět, že tu dnes bude narváno? Obvykle všichni lítají Krvavou třídou. Nevím, co je to napadlo, že zrovna dneska musejí jezdit kolem Panenské.“
„Ale na mě čeká práce! Už mám zpoždění!“
„A já jako nepracuju?“ vyfrkla nasupeně postel obláček peří, „od rána do večera lítám po celým městě a okolí. A co z toho mám? Sotva zaplatím garáž, už abych kupovala nový potahy. Tos neviděla, jak mi to tu zřídili. Pozvraceli úplně všechno. Měla jsem chuť je vyklopit na dagyšpandřím území.“
„To je pěkný, ale já opravdu pospíchám!“
Máňa přidala na rychlosti a zabočila doprava, směrem k nejbližší ulici. Prudce se nahnula na stranu, až málem Jarušku vyklopila a vrhla se střemhlav dolů podél Věže cudnosti.
V Hesteřině ulici vládl čilý ruch. Štíhlé sloupy podpírající skleněné domy byly ozdobeny barevnými girlandami a konfetami, vzduchem se linula příjemná melodie. Obyvatelé se hromadili na chodnících a s největší pravděpodobností něco oslavovali. Taxík proletěl těsně nad jejich hlavami a zamířil si to k fialovému monolitu, tyčícím se vysoko nad zástavbou.
„Už jsme skoro tam!“ poznamenala postel a před nimi se zaleskla platinová přistávací plocha.
* * * * *
Zelený pokoj se ztrácel v temnotě. Otevřeným oknem dovnitř proudil chladný vítr a pohrával si s pavučinami na stěnách. Podlahu pokrývaly vodní střepy a tři nehybná těla. U vyvrácených dveří postával mladík v duhovém pyžamu a mlčky sledoval tu spoušť.
Vypoulené oči přejížděly po mrtvolách Miloše a chobotnice Helgy, z jejíž nahnědlých chapadel se řinul potůček modré krve. Pak se zaměřily na ohořelé pozůstatky víly smrti, u které se povalovala zlomená kosa.
„Co jsem to sakra udělal?“ po tvářích mu stékaly slzy, „já nechtěl!“ Jako v transu zíral už přes hodinu na výsledek svého činu a vůbec netušil, jak to provedl. Otočil se na místě a opustil mrtvý pokoj. Překročil začouzený práh a vstoupil do ponuré chodby. Jeho kroky se opatrně vyhýbaly zuhelnatělým tělům zdravotníků, které pohroma zastihla během výkonu práce a raději ani nenahlížel do přilehlých pokojů.
Náhle se zastavil uprostřed cesty a pozvedl ruce k obličeji. Zkrvavené dlaně ještě místy světélkovaly namodralým světlem. Blankytná zář matně osvětlovala oprýskané zdivo a odrážela se od jeho očí.
„To jsem udělal já!“ vykřikl v návalu smutku a přitiskl si ruce ke spánkům.
„Teď!“ vřískl a celou budovou proletělo bílé světlo.
Pokračování příště
|
