S nastudovanou roklinou u Bobří řeky, Šípů rychlých toulcem, já a dva kamarádi vydali jsme se do lesa stanovati a tužiti svá těla.

Počátek byl klidný, den svítil a hřál jak míra žádala. Rakh nesl batoh největší, já se plazil polochůzí i s nákladníkem polovičním. Suchá cesta, nijak zvlášť prašná, usedlé ticho. Listy nepleskaly, zvěř nerušila klidu mhu.  

Na místě jsme k poledni. Bývalý lom, vodou zčásti zalitý. Gertjh huláká “budem hledat poklad!” Hehe, haha, kopat budem do hlíny jak hovada, ale což, zábava zábavou, hochy od vydřího lomu budeme.

Primitivní náčiní rozrývá zažloutlinu, zpíváme si, ať jde to od ruky. Větřík mírný, pole zlatá, s tváří smavou do kulata bijem se tu o radost. Tu však Gerjth zvolá “Dost!”.

V písku nápis: “Teď jste mrtvi”

Blbec ňáký pubertální. Nikdo nepochybuje, přesto tíha neodpadá. Neklid vidím v očích druhů. Vzhlížíme z jámy, kolem stále stejné ticho, jen mírně strnulejší. Ale jak strnulé… Tu Rakhova tvář zkroutí se děsem. “Podívejte! Ti mravenci!” Otočíme se prudce. Ano, mravenci, a co díš, lezou pískem. Moment, oni nelezou, nehýbou se. Nic se nehýbe, i vzduch je stojatý!

Je to zlé. Rakh se přestává ovládat. Musíme ven z jámy, mumlá. “ Počkej, zatím se nám nic nestalo, tak zůstaňme kde jsme.” Neposlouchá. Hbitě vyskočí z jámy, pár kroků ujde a obrací se k nám.

“No pojďte, nic mi není.” Gerjth vykřikne úlekem. Rakhova tvář posetá je vráskami, vlasy zbělelé, oči matné. “Pojď zpátky! Dělej!” ječíme naň oba. “Co se to… děje?” chroptí už jen, zmateně, groteskně vypadá, už jak dožívající stařec, couvá dál a dál. S děsem hledí na své ruce. Krabatí se, schnou. Oči má vypoulené. Gerjth nevydrží, vyskočí a běží za ním. Ale pozdě. Když popadá ho za ruku, maso sveze se po ní a k zemi padá jen shluk kostí.

To ale vidím již i jeho tvář, zasaženu. Stihne ho stejný osud! “Vrať se! Tvé vlasy!” Jsou šedé jak mrak bouřkový. Vychází mi vstříc, grimasa soustředění ve stařecké tváři tvoří děsivý škleb. Stále děsem více rozevřené, oči jeho blíží se, ale krok vázne, kost se zlomí a přítel padá do písku. Nemohu nic dělat, riskoval bych vlastní život. Ještě se  zvednout pokouší, ale maso se již rozpadá a do písku záhy boří se již prázdná kost lebeční.

Zůstávám tu sám a píšu si různé reflexe svého života, abych se uklidnil. Jazyk zvolna kultivuji, oduševnělé experimenty básnicko prozaické zajisté jsou, neliž pravda?

Nebudu tak hloupý snad, abych ze své bezpečné díry vydával se vstříc smrti. Pravda, již roky snad tu jsem, sám a skoro bez pohnutí, ale nevidím na těle známky  změn, ani vlasy nešpiní se, zápach necítím. Chudáci přátelé zemřeli pro tento poklad, ale já ho užiji do poslední kapky. Jsem nesmrtelný!