Uzdravovna se nafoukla jako obří fialový balón. Stěny nevydržely ten nápor a barevnou omítkou se začaly prořezávat široké trhliny. Okenní výplně instinktivně vytušily,co se od nich očekává a roztříštily se na tisíce kousků. Jakmile dopadly střepy na zem, vytvořily opět celistvé tabule a nenápadně se odplazily do bezpečí. Zajímavý osud stihl i morbidní výzdobu fasády, která efektně popraskala a s nefalšovanou radostí začala odstřelovat poletující dopravu.

„Do peřin!“ vřískla Máňa na Jarušku a uhnula před letící štukou v podobě nosu.
Péřový taxík se zmítal pod palbou sádrových meteoritů  a  snažil se skrýt pod převisem platinové přistávací plochy.
„Co se to děje?“ nechápala Jaruška a hlavu si kryla pod bílým polštářem. Do ramene ji zasáhl kus omítky a zanechal po sobě krvavou stopu. Víla zaječela bolestí a přitiskla si ruku k ráně. Mezi prsty jí začala vytékala růžová krev a zlomyslně odkapávala na čisté povlečení.
  Postel dostala zásah do přední pelesti. Kovová konstrukce se zatřásla jako při posledním tažení a na okamžik nad sebou ztratila kontrolu. Vyděšená víla byla málem katapultována a jen tak tak unikla ze spárů  víly hromadných úmrtí, když se včas zachytila železných šprušlí na zadní pelesti.
 
Uzdravovna pukla jako záprtek ve vařící vodě. Rozervané zdivo se změnilo v hromadu suti a bylo rozmetáno do celého města. Největší část trosek dopadla na komplex Paláce schopností a zcela vybombardovala sídlo Vil neřestných rozkoší, včetně přilehlých obytných bloků. Hesteřina ulice této pohromě kupodivu unikla. Skleněná  zástavba včas vycítila blížící se ohrožení a unikla před hromadným masakrem, díky týmové práci stovek skleněných tabulí. Aniž by čekala na jakoukoli reakci svých majitelů, vytvořila z průhledných ploch obří diamant a nemotorně se odvalila i s ječícími obyvateli do bezpečné vzdálenosti.

  Máňa vyletěla vysoko nad dílo zkázy a zůstala viset ve vzduchu. Jaruška si lehla na břicho a opatrně nakoukla přes okraj, odkud se jí naskytl hrůzný pohled na šedivý oblak prachu převalující se nad troskami.
„Tolik mrtvých! Kdo to jen mohl udělat?“ dala se do breku, „ co jsme komu provedli, že nás takhle trestá?“
„Alespoň mají tvoje kolegyně do čeho píchnout!“ podotkla cynicky Máňa, „co se vynalezl nápoj mládí, tak máte málo přirozených úmrtí. Hlavně ve tvém oboru!“
„Ty jsi ale odporná!“ bouchla víla do poraněné pelesti až postel zasténala.
„Ještě jednou do mě praštíš, tak tě vyklopím dolů! Je mi jedno, jestli přijdu o licenci. Takhle se mnou nikdo jednat nebude!“
„Tak promiň! Ale příště si dávej pozor, co tě zrovna napadne!“
„To je snad moje věc, nemyslíš? Nezapomínej, kdo má tady navrch! Ty?“
Jaruška zbledla v obličeji a uvědomila si, že má taxík vlastně pravdu. To ona se díky němu vznáší sto metrů nad zemí a poněkud přehlédla fakt, že víly létat neumějí.
„Už jsem zticha!“ stáhla se do klubíčka, „ale co Michal?“
Postel odfrkla pár peříček: „Ty si myslíš, že ten kluk přežil? Ty naivko!“
„Ale on je Blef!“ zareagovala víla automaticky aniž by si uvědomila následky svého jednání.
Máňa se leknutím málem zřítila do prachového mraku.
„No nekecej!“ vyštěkla nadšeně, „to si děláš legraci, že?“
„Nedělám! Léčitel mi to pošeptal, když mu odebral vzorek krve. Normálně krev na vzduchu nemodrá?“
Taxík se zachvěl vzrušením. Na okamžik zapomněl na utržené rány a domáhal se dalších informací.
„Řekni mi všechno a nevynechej čuňačinky“.

* * * * * *
Uvnitř hrozivého mraku prachu se děly prapodivné věci. Těsně nad ruinami Uzdravovny levitovala namodralá koule o průměru dva metry a ve svých útrobách ukrývala bezvládné mužské tělo. Podle duhového pyžama bylo jasné, o koho se jedná.
 „Vzbuď se, chlapče!“ volal hlas ze snu, „ještě máš toho…“
Víčka se nepatrně nadzvedla a dvojice očí nechápavě zamžourala na modrý povrch.
„A kurva!“

* * * * * *
„A to je všechno?“ shrnula Máňa jednou větou své zklamaní nad zjištěnými informacemi.
„A co si čekala?“ zlobila se Jaruška, „že se s ním vyspím a budeme mít malý blefátka?“
„No třeba!“
„Ty si stejná jako ostatní! Pořád myslíte na to jedno!“
„Na svoje zaměstnání!“

  K místu katastrofy dorazil konvoj záchranářů a hlídačů na létajících kobercích. Velitel hlídačů, statný mužík oblečený v zeleném kabátě se žlutou páskou přes nos, přiletěl až těsně k taxíku a nasadil nadřazený výraz úředníka.
„Tak koho to tu máme?“ vychutnával si každičké slovo, „známá firma, Marie H54. Přestupky za rychlou jízdu ti už nestačí. Teď se musíš ochomýtat zrovna tady! Jaká náhoda!“
Vzápětí si změřil kritickým okem zkrvavenou dívku v černé kápi a potrhané masce kostlivce.
„Víla rozkošné bolesti! Nemáte být někde jinde? Vaši stařečci se už po vás určitě shánějí?“
„Ty..,“ vydralo se Jarušce z pusy, ale raději to slovo hned spolkla.
„No?“ přimhouřil velitel obě oči, „chtěla jste něco říci, slečno?“
„Ne!“ pípla víla a raději mlčela.
„Dobrá!“ usmál se nadšeně chlapík, „tak přejdeme k tomu hlavnímu!“
Pozvedl pravou ruku a pokynul na tři kolegy, kteří vyčkávali opodál.
„Doprovoďte tady dámy k nám na stanici!“ usmál se zlomyslně, „musíme jim položit spoustu důležitých otázek!“
„Ano pane!“ vykoktal jeden z podřízených a natáhl se po víle, aby ji přesunul na koberec.
„Nešahej na mě, nejsem tvoje stará!“ obořila se na něj dotyčná a odmítala opustit kovovou přítelkyni.
„Tak slečna odmítá uposlechnout rozkazu!“ rozčílil se velitel a vytáhl z kapsy žlutou kostku, „víte, co je tohle?“
„Používat donucovací prostředky je nezákonné!“ bránila se víla, „až se to doví můj šéf, tak..“
„Bla, bla, bla,“ přerušil ji velitel a nenápadně stiskl v dlani žlutý předmět.
Na postel dopadla světelná síť upletená s andělských vlasů. Jakmile se dotkla Jaruščiny pokožky, tělem jí pronikla neuvěřitelná bolest a dívka se skroutila v agónii.
„Ty hajzle!“ vřískla, „dagyšpandry na tebe!“
  Velitel se ani nestačil zasmát a byl sežehnut plamenem. Z oblaku prachu vyletěla modrá koule a rozmetala hlídače do stran jako kuželky. Oblohu ozářilo jasně bílé světlo a vzdušná doprava zkameněla na místě, včetně velitelova ohořelého těla, které zrovna mělo v úmyslu si vyzkoušet bungee jumping bez gumy.
 
  Máňa s  vílou zůstaly uvězněné uvnitř časové bubliny, odkud se jim naskytl bizarní pohled na město, ve kterém se v jediném okamžiku zastavilo všechno dění.
„Nazdar!“ ozvalo se nad nimi a do potřísněného povlečení přistál Michal v duhovém pyžamu.
„Ty ..to…jak?“ lapala víla po dechu a nemohla zformulovat ta správná slova.
Michal nakrabatil čelo a jeho výraz  poněkud zvážněl. Sklopil zrak a začal si pohrávat s prostěradlem.
„Já..,“ stiskl cíp látky, „musím ti, Jaruš, něco říct.“
„No, tak to vyklop!“ neudržela se Máňa, „určitě to má něco společnýho s tím barákem, že?“
„Jo! Já nevím jak, ale..!“
Jaruška se neudržela a vlepila mu pořádnou facku až obličejem narazil do poraněné pelesti.
„Au, ty krávo!“ křikla postel, „dávej přece pozor!“
„Jak jsi to jenom mohl udělat?“ bušila pěstmi do Michala, „víš kolik bylo uvnitř lidí?“
„Nikomu se nic nestalo!“ špitl kluk, „všichni byli už dávno mrtví!“
„Co?“ vytřeštila na něj oči, „to si ze mě děláš legraci? Snad mi nechceš namluvit, že..“
Ani nemohla tu větu dokončit.
„Za to může ta podělaná víla!“ bránil se Michal, „kdyby mě nechtěla zabít, tak se to nestalo!“
„Jaká víla? O čem to mluvíš?“
„Jedna z tvých kolegyň! Černá kápě, kosa, uhrančivá lebka. Neznáš ji náhodou? Přišla do Uzdravovny! Sotva se postarala o Miloše, byl jsem další na řadě. Švihla po mě kosou, já uhnul a ona zničila postel. Jenže pak přišla sestra Helga a chtěla mi pomoct. Ta smrtka ji nemilosrdně zavraždila. Měl jsem namále, ale najednou mi zasvítila ruka a jí sežehl modrý plamen. Sám tomu nerozumím. Nemohl jsem to zastavit. Ten plamen se dál šířil budovou a spálil každého, kdo mu přišel do cesty.“
   Jaruška zbledla hrůzou a dlaní si zakryla ústa. „Můj Bože! To byla zástupkyně mého šéfa! Proč by tě zrovna ona..?“
„Vždyť to je jasný jako facka, „zavrtěla sebou Máňa, „ten kluk je blef! Zbytek si domysli sama!“
Michal ztuhl. Okamžitě si vybavil rozhovor s Milošem ještě před tím, než…
„Nemůžu být blef. Všichni přece odešli do …Já jsem člověk!“
„To je to samé!“ zdůraznila Jaruška a dala se do krátké přednášky, „blef neboli člověk myslící  se vyznačuje červenou krví, která na vzduchu zmodrá, ovládá nadpřiroze.. ….“
„A co si potom ty?“ zatvářil se Michal poněkud skepticky.
„Já jsem vlemdynec jako všichni ostatní! Ty sis myslel, že jsem člověk?“
„Vypadáš jako já!“
„To je jedno!“ zamračila se víla, „teď už víš, co si zač a tak bys mohl…“
„Vypadnout z města, viď?“
„Přesně tak!“
„Ale budeš muset jít se mnou! Jestli šli po mě, tak určitě půjdou i po tobě! Zametají stopy. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem tu byl! Proč by jinak posílali zabijáka?“
„A kam chceš jít? Všude nás najdou!“
„Poletíme do Flavminalu!“
„Tam se nedostaneme!“
„Svezeme se Flavminalským expresem!“

Pokračování příště