Bitva, o níž kroniky nepíší
 

„Hm, prý zdržte je aspoň tři hodiny. Co mi dali za mizery?“ táže se sám sebe Pandris, kapitán elitní jednotky Validaronské armády. „No, co? Mojí jednotku, stovku zelenáčů a hradebnici.“ Hradebnice, velká kuše na tyči zabodnuté do země, přenosná, třemi lidmi obsluhovaná zbraň. Tato zbraň použitelná i proti obrněné jízdě, byla zkonstruována asi padesát let zpátky, a kvůli oné tyči se na každé pevnosti, nebo hradu dělaly díry do kamenů na hradbách. „Sem slyšel, že jak se k ní přiblíží nepřátele, zničit. To je na…“ „Pane“ přerušil ho posel „Seržanti a kaprálové čekají na pokyny k sestavení linie.“ „Vyřiďte jim ať chvilku počkají, máme ještě čas.“ „Jistě.“
„Tak jak na tom jsme?“ přemýšlel nahlas. Dýkou bezmyšlenkovitě čmáral do prachu na zemi. „ Takže tady i tady je skála, úzká soutěska, hm, nahoru se nedostanou, musí jít přes nás. Sakra dejte mi jeden den a tři pluky, a budou tu stát týden, těch mužů je ale sakra málo. Poslíček, asi patnáctiletý, nezkušený, neznalý života má taky zemřít. No necháme mladé ať zemřou lépe, užitečněji.“ Hvízdl na prsty. Byl zvyklý přemýšlet sám a tohoto požitku se mu dostávalo. „Ano, pane?“ „ Vyřiď, že tady budou stát všichni, až na lučištníky, a ti budou stát s hradebnicí tady.“ Ukazoval na obrázek v prachu. „ Pikenýry rozmístit mezi šermíře, nováčky mezi veterány, nechci aby jedniný padl příliš brzo. Hradebnice bude uprostřed lučištníků. 
To je vše.“ Mladík odběhl. „Počkej ještě!“ zakřičel rychle Pandris. Mladík se vrátil. „Poslouchej, až to všechno vyřídíš, běž ke koním, a jakmile uvidíš že bitva je ztracená, odjedeš tryskem do nejbližšího města a tam řekneš že kapitán Pandris a jeho jednotka padla. Valachovi, tomu chlapovi co se stará o koně, řekni, že je to můj rozkaz.“
Vyhlédl na budoucí bojiště. „Jsem zvědavý o co se ty potvory Deliponské pokusí. Jejich styl boje a strategie se úplně vymykají veškerému chápání většiny lidí. Zvěd už přijíždí, je čas jít dolů.“ Scházel a viděl, jak veteráni posedávají a cvičí postřeh jednoduchou hrou, na rozdíl od nováčků, vyjukaných, vystrašených a nepřipravených. Pár z nich na něj vrhalo ustrašené pohledy a on přemýšlel, proč musí takoví mladí do války, proč v ní nejsou jenom veteráni. Z úvah ho vytrhl výkřik: „Kapitáne, porazíme ty čubčí syny?“ Téměř automaticky vytáhl dýku a odpověděl: „Když je pobijete, tak ano.“ „Jistě pane, zabiju jich co nejvíc“ řekl narušitel myšlenek hlasem přidušeným smíchem. „Pitomej defrenit, proč to všichni berou?“ Defrenit je výtažek z podivné byliny zlepšující koordinaci ruka-oko. Má ovšem bohužel jeden nepříjemný vedlejší účinek, bez adrenalinu působil spíš jako konopí, člověk by se smál i vlastní smrti. Zvěd už dojel až k linii, seskočil, a jako obvykle ohlásil stav nepřátel. „První vlna dorazí dřív než nabrousíte meč, druhá vlna je chvíli za nimi. Útok je složený z těžší pěchoty a lehké jízdy. V každé vlně je jich asi pět set.“ Pandris zaklel. Hodně. I veteráni se otočili. No nic, ovládl se. Budeme rádi, když přežijeme první vlnu.“ Vybral si místo uprostřed linie, mezi veterány kteří s ním prošli nejedním peklem. Naposledy obcházel řady a rozdával rady do posledních minut života. „Je jedno, jestli je zneškodníte fintou, kopnutím do rozkroku, nebo bodnutím. Je mi jedno, jestli zemřou stojící, omráčení, nebo zranění. Je důležité aby byli mrtví!!! Oni s vámi také nebudou bojovat podle rytířského kodexu.“ Přešel ke skupině která bude střílet. „Lučištníci palte po koních, ty koně sice za nic nemůžou, ale jsou součástí jejich armády, té armády která nás zmasakruje, pokud my je nezabijeme první.“ Popošel až k lidem kteří se starali o velkou kuši. „Vy, jakmile začne někdo pobíjet lučištníky, jí poškodíte co nejvíc a zapojíte se normálními zbraněmi“. Odešel ke svému místu, místu kde má zemřít.

S otevřenou pusou a nevěřícím výrazem v očích sledoval tupost jednoho lukostřelce, který střelil koně v trysku, pouze několik metrů od jeho spolubojovníků. Kůň, pokračujíc setrvačností, strhl několik dobrých vojáků. To už dobíhala i pěchota. Vojáci, žoldnéři či spíše, při pohledu na bitevní pole, vrazi.
Křik, železitý pach krve, řinčení mečů, sténání raněných, smrt byla cítit, byla vidět, byla pachutí v puse, byla vzduchem v plicích. 
Odrazil meč na poslední chvíli. Naznačil kopnutí. Nepřítel instinktivně kryl. Umíral. Zemřel na meč. Smrt, by měla být důstojná. Není důstojnější umřít na stáří? To je pocta, vydržet. Nezemřít důstojně a hlasitě jako zvíře. Zemřít tiše a neobvykle. Uskočil před kopím a zároveň vykrýval ránu šavlí. S elegancí samotné smrtky poskočil dopředu a bodl kopiníka dýkou do solaru. Po něm následoval i bojovník se šavlí.
„Ty jejich řady nemají konce.“ Proběhlo mu hlavou, když uskakoval těžké válečné sekyře. Nepřítel, překvapen tím, že minul, dostal zásah zleva do lebky. Na Pandrise vystříkla krev. Udělalo se mu trochu nevolno, ale rychle ho to přešlo, když zjistil, že jeho meč je v lebce toho mrtvého napevno. Rychle se natáhl k těžkému meči, který jeho bývalý majitel opustil poněkud nedobrovolně. Do druhé ruky uchopil svou dýku. „Na tu se můžu spolehnout.“
Další protivník, tentokrát starší, až nepříjemně zkušeně vypadající muž. Pandris zaútočil na štít. Odraženo. „Ten palcát mi ten meč zlomí. Útok, kryt. Útok, kryt. Útok... křup. Meč se přelomil v půlce. Pandris, očekávaje náraz palcátu do meče, se převážil a upadl. Viděl jak se k němu blíží palcát .
Vzpomněl si na poslední rozkazy , na domov, na rodiče, na první muže, kterým velel, na svou lásku, na prvního který zemřel jeho rukou, na rodiče a na svého prvního velitele, na tu, se kterou se poprvé miloval na seně.
„Teď, teď už můžu umřít“ Vzhlédl. Něco zasvištělo. Útočník padal. Z žeber mu trčela velká šipka. Chvíli to v hlavě zpracovával. Pak se mu rozsvítilo, „Hradebnice!“ Zabručel: „Díky“ a mávnutím dal najevo vděčnost střelci. Rychle strhnul z mrtvého štít a páčil mu z prstů palcát. „Další!“ Aniž by si bral servítky, kopl ho do kolena, a dorazil padajícího bodcem na vrcholu zbraně.
Udýchaný, sledoval jak končí boje. Rozeslal několik mužů, aby zjistili ztráty. Přemýšlel. „Co je to za zemi, za lidi, že pošlou na smrt pět set lidí ani nemrknou? Co je to za vojáky že jdou na smrt jako ovce? Co je k tomu všemu vede?“
„Pane, ztratili jsme asi dvě stě mužů.Blíží se další útok.“
„Postavit řadu! Držet linii! Neustupovat!“
Dusot kopyt. Až teď si uvědomil co cítí. SMRT!!! Jeho bojovná duše se proměnila v malé nic. Do popředí vystoupil Strach. „Já? Já se mám bát? Čeho? Smrti? Ano, bojím se smrti. Nesmím to dát najevo, nikdo si nesmí ničeho všimnout. Nejhorší je hromadná dezerce.“
„Už jedou. To snad ne.“ „Pal!“ozvalo se zezadu. Několik jezdců padlo. Ne dost. Připravil se na kamení. Dostal přímý zásah do štítu a náraz mu vyrazil dech. Lapal po dechu a bezmocně se svíjel. 
Asi padesát jezdců se dostalo k jednomu místu v linii. Najednou byli za ní. „Prorazili linii! Vytlačte je!“ Pandris mezitím těžce oddychoval a rozmazaně sledoval co se děje. Jezdci se stáhli. To už se blížila pěchota. 
Prvního shodil na zem úderem štítu a následně dorazil. Druhý začal dělat složité útoky ze strany na stranu. Kryt, kryt, kryt, kryt, úder naslepo. Vyšel. Bodec udělal šermíři škrábanec přes obě oči. Nemohl nic vidět. Zemřel. Na Pandrise se vrhli tři najednou. Do háje. Do prdele. Sakra. Ustupoval. Kryl se, na útok neměl čas.
„Posily, přijíždějí posily!“ ozval se herold jeho jednotky. Slabě se usmál na oslavu. Nepřátelé ustupovali. Jenom aby se přeskupili. Posily nikde. Ošklivě klel. Uvědomil si ten starý dobrý trik. Přeskupovač, naháněč času. Chopila se ho bezmoc. Věděl že zemře. Brzo. Chopil se zbraní a vrhl se s řevem vstříc nepřátelskému šiku. Zbytky jeho jednotky, vidíc svého velitele, si vzali příklad. Pandris vrazil do nepřátel. Nebojoval. Jen v zoufalství mlátil kolem sebe. Zemřel pomalu a bolestivě.

Deliponská kronika:
Naše armáda postupující do centra znepřátelené říše nenarazila na vážný odpor a téměř beze ztrát dosáhla…