|
Větvička jasmínu žaluje obloze:
"Ležím tu pošlapán. Ležím tu zahozen…
To jsem se, Bože můj, jen proto narodil,
aby mne utrhl někdo a zahodil?
Kdybych byl ve váze a nebo u kmene,
mohl bych chválit tě vůně své pramenem…
Mohl bych rozkvétat! A hlásat slávu Tvou!
Nemůžu ale nic… Hlavu mám povadlou.
Bože můj! Bože můj, proč jsi to dopustil?
Lidi si myslí teď, že jsi mě opustil!
Moje smrt není míň, než jen vstup do Tvých bran…
Nechci se bránit. Vždyť vím, že jsi dobrý Pán.
Lidi si myslí, že větvičky necítí
a říkaj blázni těm, kdo pláčou pro kvítí.
A taky věří, že dítě TEĎ počaté
ještě nic necítí, ještě nic nechápe.
Pravda je taková, že to, co nekřičí,
bez bázně zabijí a nebo poničí.
Pravda je taková, že co se nebrání,
s tím člověk nemívá leckdy slitování.
Kde jsou ty hrobečky? Kde jsou ta srdíčka?
Kde jsou ty nožičky? Ruce? A hlavička?
A kde je, Bože náš, každá ta dušička?"
A kde je, Bože můj, každá ta větvička?
|
|
|