U oválného okna stála obézní žena v černobíle pruhovaném županu. V pravé ruce svírala šálek nikdy nechladnoucí kávy a tiše hleděla do noční krajiny. Zrzavé prameny vlasů volně rozpuštěné k zemi si hrály mezi sebou na proplétanou a vytvářely na její hlavě prapodivné účesy.
„Zklamal si mě, gelane!“ pronesla hlubokým hlasem a dál zírala do tmy. Za jejími zády nervózně přešlapoval okřídlený muž oděný v béžovém hábitu a šťoural se v nose.
„Já za to nemůžu, paní!“ svěsilo stvoření hlavu, „kdo mohl vědět, že Hedvika neuspěje?“
„Měls to předpokládat!“ položila šálek na studenou parapetní desku, „Bylo jasné, že se jednou projeví jeho schopnosti. Místo toho, aby byl už dávno po smrti, tak si vesele běhá po světě!“
„Já..?“ odmlčel se, „ myslím, že ..“
„Ty nemysli! Na to jsem tady já! Díky vaší neschopnosti  zlikvidovat jednoho kluka a vílu, jste zavinili, že se blefové vrátili do našeho světa!“
„Co tedy navrhujete, ctihodná Paní smrti?“ složil jí úlisnou poklonu a vyčkával na rozkazy.
„Svoláme veškerá bojeschopná stvoření a zaútočíme! Musíme je do jednoho zlikvidovat! Vlastně ne. Dětičky si necháme, budou z nich dobří zaměstnanci!“
„To je moudré, jenže oni jsou v obrovské přesile!“
„Ale teď je noc! Většina lidí už dávno spí a o ničem nemají ani potuchy. Využijeme moment překvapení a pozabíjíme část ve spánku. Nesmí si vzpomenout, čím byli! Nevyhnala jsem je do Flavminalu jen proto, aby se zase vrátili a ukradli mi můj svět. “
 
 *******************
  20:45 Venku už byla tma. Věruška Janků se zahrabala do peřin a zavřela oči. Tiše dumala nad vším možným, ale nemohla přestat myslet na Petříka.
Jsem zamilovaná! Nádhera!
  Nenechte se zmýlit, Věruška není žádná tuctová puberťačka. Je jí teprve šest a právě dnes dostala svoji první pusu od kluka, pětiletého. Je asi hold na zajíčky!
Až budu dospělá tak se vezmeme a budeme mít spolu kupu dětí!
  Nad tou představou se musela pousmát a už si začala plánovat, jak si pořídí veliký bílý dům obklopený ze všech obrovskou zahradou.
Jenže vzápětí si vzpomněla, co jí provedl, když se pak odešla vyčůrat.
On mi byl nevěrný. Ten bídák! Proč si musel hrát na doktora zrovna s Petrušou a Kačenou!
  Zlostně zaťala pěstičku a bouchla do postele.
Ale to nevadí! Musím být shovívavá. Napoprvé mu odpustím! Byl určitě zmatený z té pusy. Nevěděl, co má samým štěstím dělat. Ale jestli se ještě k těm dvěma  přiblíží, ať si mě nepřeje!
  Slastně si oddechla a v duchu se pochválila, jak chytře daný problém vyřešila.
Co budu dělat  zítra? Otevřela oči. „Už vím, naplánujeme termín svatby!“
Vtom se z půdy ozvala hlasitá rána. Cosi prorazilo střešní tašky a dopadlo do zaprášeného haraburdí.
„Do prdele, co to krucinál bylo?“ ozvalo se ženský křik. Nemějte strach, to nebyla Věra, ale její milující maminka Kája, barmanka z místní putyky, která se zrovna s tatínkem pokoušela zplodit dalšího potomka.
„Nějakej debil nám vletěl do baráku!“ poznamenal mužský hlas.
  Věra se posadila na lůžku a rychle rozsvítila lampičku. Zmateně se rozhlížela po pokoji a nechápavě zírala ke stropu, kde se pomalu šířily drobné prasklinky. Štuková omítka se odlupovala od podkladu a v podobě šedivých úlomků pršela na pestrobarevný koberec.
  Kolem domku se z ničeho nic rozjasnilo. Věra vyskočila z postele a přicupitala k oknu. Postavila se na špičky, aby lépe viděla přes vysoký parapet.
„Je světýlko!“ zněl její stručný komentář na výjev, který se odehrával před domem.
 Po zastřiženém trávníku se rozlévalo jezero tekutého světla. Pomalu se přibližovalo k budově a ničilo vše, co mu přišlo do cesty. Tedy, když nepočítáme bodláky a kopřivy, které zůstaly nedotčené a přímo si lebedily v zářivé lázni.
  Do pokoje vtrhli rodiče. Táta navlečen jen do pruhovaných trenek a bílého nátělníku, objal překvapené děvčátko kolem pasu a rychle ji odtáhl z dosahu okna.
„To bude v pořádku, holčičko!“ utěšovala ji máma zabalená v růžovém županu, který zakrýval zpocenou nahotu. Podle výrazu v její tváři dcerka snadno vyčetla, že je vyděšená víc než ona, ale protože je dospělá, snaží se to maskovat mateřským pudem. „Víš, Věruško, něco nám spadlo na půdu! Táta se tam půjde podívat a my počkáme na něj v kuchyni. Rozumíš? Nemusíš se ničeho bát!“
„Já se nebojím!“ oponovala jí Věra, „já jsem se jen dívala na to světýlko v zahradě!“
„Na světlušky se podíváš někdy jindy! Budeš poslušná holčička a půjdeš se mnou, jo?“
„Mami, to ale musíš vidět!“ snažila se jí přesvědčit a ukazovala směrem k zahradě, ale rodiče jakoby byli slepí a hluší a nevnímali její  slova.
„Nemám jít radši s tebou!“ obrátila se máma k tátovi, „Věra bude sedět v kuchyni…!“
„Ne!“ zamítl rázně její návrh, „tohle je práce pro chlapa. Chápeš?“
  Trojice zamířila ke dveřím. Věra se naposledy ohlédla za sebe a vyjeveně vyvalila oči.
„Tati! Světýlko k nám jde na návštěvu!“ ukázala prstem na žulový parapet, přes jehož okraje se začala přelévat zářivá tekutina a rychle mířila směrem k nim. Mlaskavě se rozpínala po barevném koberci, který se mezitím změnil v duhovou břečku a vmísil se do podivné hmoty.
„Co je zas tohle?“ vykřikla zděšeně máma a  přitiskla se k stěně.
„Rychle pryč!“ uchopil muž obě za ruce a zatáhl je do potemnělé chodby. Prudce zabouchl dveře a  utíkal s ostatními  k hlavnímu vchodu.
„Musíme zavolat policii!“ ječela máma a přiřítila se k plastovému telefonu, který ležel na nízké skříňce poblíž obývacího pokoje. Zvedla sluchátko a vytočila trojici důvěrně známých čísel. Přiložila si aparát k uchu a čekala, dokud se někdo neozve.
„No, tak už to někdo zvedejte!“ šeptala a nervózně přitom klepala prsty do zdi.
Mezitím si zářivá tekutina prorazila cestu na chodbu a chladné stěny ozářilo jasně bílé světlo.
„To ne!“ zděsil se táta a  začal s Věrou ustupovat k hlavním vchodu, zatímco se máma stále nehodlala vzdát naděje, že to někdo zvedne. „Kájo, vyser se na to a pojď!“ volal po ní, ale ta ho neposlouchala.
„Prosím?“ ozvalo se znenadání ze sluchátka, „jaké máte přání?“
Máma samým štěstím nemohla vykoktat srozumitelnou větu. „Já…já volám! Ta..tady …něco je! Teče to po domě..něco vletělo k nám na půdu. Rychle přijeďte! Potřebujeme vaši pomoc! Hned!“
„Rozumím!“ odpověděl jí hlas v telefonu, „Jaká je vaše oblíbená barva?“
„ O čem to krucinál mluvíte?“ nechápala a začala ustupovat i se sluchátkem za ostatními, neboť se po ní začala sápat svítící kapalina.
„Jen tak mě to napadlo!“ zasmál se hlas, „chtěl jsem vám zpříjemnit poslední okamžiky života, než si pro vás přijede vraždící komando! Bude u vás během chvilky!“
Máma upustila aparát k zemi, kde ho během chvilky pozřela dotěrná kapalina.
„Co říkali?“ zeptal se jí táta, „za jak dlouho tu budou?“
„Během chvilky!“

  Tekuté světlo se zastavilo ve své pouti po domě a vytvořilo dokonalý kruh kolem trojice lidí. Věra vůbec nechápala, co se děje. Držela se pevně máminy ruky a fascinovaně hleděla na svého věznitele, který si listoval v dámském časopise. Svítící výhonky převracely stránku po stránce a se zaujetím si prohlížely rubriku míchaných nápojů.
„Musíme se odtud dostat!“ navrhl táta, „určitě se to dá nějak přelstít!“
„To asi nepůjde!“ ozvalo se ze schodiště, které vedlo na půdu. Po dřevěných stupních sestupovala  zaprášená dívka navlečená do potrhaného povlaku od peřin.
„Kde ses tu vzala?“ vyjekla po ní máma, „a co děláš v našem domě?“
Dívka se na ni usmála a zůstala stát tři schody nad svítícím „kobercem“.
„To není nic pro tebe!“ oslovila k jejímu údivu tekutinu, „jsou moc náročné na přípravu!“
„Jak to můžeš vědět!“ zavlnila se hladina, „vždyť jsi to ani nezkoušela?“
„Najdi si méně náročnou kapalinu! Ta tě bude mít ráda, i když nemáš žádný majetek!“
Věznitel se z ničeho nic zformoval do podoby dospělého muže. Položil časopis na skříňku, poblíž zbytků telefonu a ohlédl se směrem k ní. „Já tě znám!“ opřel se o stěnu, „ten hlas je mi nějak povědomý! Ale nepatřil žádnému vlemdynci!“
 Trojice lidí využila jeho nepozornosti a pokusila se o útěk. Jenže marně! Ze zad zářivého muže vyrostl dlouhý úponek a dokonale je uvěznil uvnitř válcovitého tělesa, která ze sebe upletl.
„Kampak chcete jít?“ usmál se na ně zlomyslně, „kamarádi tu jsou, co by dup!“
Tajemná dívka sestoupila do chodby a prohlédla si vyděšenou rodinku. „Co s nimi budeš dělat?“
„Já nic! Mám za úkol je pohlídat, než dorazí ostatní!..Už to mám! Ty jsi Máňa, péřový taxík!  Kde si sehnala tuhle schránku?“
„To je na dlouhé povídání!“ sklopila Máňa hlavu a usadila se na schod, „ani nevíš, jak bych zase chtěla být postelí. Tohle tělo je tak nepraktické. Ani nevím, jak se s ním létá! Zatím jen vím, že dobře padá k zemi.“

  Do domu dorazila čtyřčlenná skupina tvořená třemi kostlivci a jednou zombií.
„Tak kdepak je máme!“ olízla se zombie hnijícím jazykem, „už se nemůžu dočkat až si na nich pochutnám!“
„O žádném jídle nepadla ani zmínka,“ zaskřehotala jedna kostra a praštila mrtvolu přes hlavu, „máme je jen eliminovat a provést přeměnu!“
Máňa se zapojila do debaty: „Nechci vás nějak rušit v práci, ale není vás jaksi málo! Když jsem žuchla  do tohohle baráku, viděla jsem stovky blefů, jak se potulují po okolí.“
„A ty jsi kdo?“ přimhouřila oči mrtvola, „ty nejsi blef, že?“
„Ne, to není,“ ozval se zářící muž, „je to …moje známá!“
„Aha!“
„S tou stovkou, co jsi říkala, bych pochyboval,“vzpomněla si kostra na její dotaz, „ Mrdiskrci provedli sčítání blefů a odhadli to na několik miliard jedinců. Bude to pěkná fuška, zvládnout takové kvantum do jednoho týdne!“
„A to je musíte všechny zabít?“ zeptala se dívka, „Proč? Co udělali tak hrozného, že si zaslouží hromadné vyvraždění?“
„Mrtvej blef, dobrej blef!“ prohlásila druhá kostra, „a teď nás nezdržuj. Máme ještě před sebou spoustu domácností!“
  Zářící muž uvolnil vězně ze spárů úponku a předvedl je před popravčí četu. „Máte nějaké poslední přání?“ pošeptal ženě do ucha.
„Nechte žít aspoň naší holčičku!“ vyhrkly jí slzy do očí a ukázala na pobledlé dítko, které se choulilo k tátovi.
„Mláďata nezabíjíme,“ pronesla důležitě třetí kostra, „s těmi má Paní jiné plány!“
„Škoda,“ ušklíbla se zombie a se zalíbením si prohlédla vyděšenou matku, „tak, kdo bude první?“
První kostra vytáhla z mezery mezi žebry drobný černý předmět.
„Můžeš tu malou odvést před dům,“ otočila se k Máni, „nemusí to vidět!“
„Dobře!“ souhlasila dívka, vzala Věru za ruku a dovolila jí, aby se naposledy rozloučila s rodiči.
„Sbohem, holčičko!“ políbila matka dceru na tvář, „moc tě s tatínkem milujeme! Nikdy na nás nezapomeň! Slib mi to!“
„Slibuju!“

  Byl nádherný červnový večer. Nad Prahou sněžilo a drobné vločky se snášely k zemi. Po ulicích se zmítaly tisíce těl ve smrtelné křeči. Miliony dagyšpandrů, ( kříženci hadů a lasiček) poctivě vykonávaly svou nemilosrdnou práci. Na husto obalily každého člověka, který jim přišel do cesty a poctili ho svým hřejivým obětím. Vysáli z něj veškerou vodu, kterou změnili v sněhovou pokrývku. Vysušená těla pak další jedinci odtáhli do studených spíží zřízených v prostorách kostelů a paláců.
  Okřídlená letka gelanů a srkocuců  útočila na ujíždějící auta a vrhala po nich Polibky smrti ( růžové obláčky naplněné kyselinou). Zděšení řidiči se pak rozpustili ještě během jízdy a zůstala po nich jen barevná šmouha na silnici.
  Sídliště se změnila v jedno obrovské ohnivé peklo. Betonové stavby se hroutily jako domečky z karet. Oblaka kouře se mísily se zoufalými výkřiky obyvatel. Lidé vyskakovali z oken nehledě na to, že bydleli v osmém podlaží. Ti, kteří zázrakem přežili tak hrozivý pád, byli pobiti vílami hromadného úmrtí.
 
  Máňa vyšla s Věrou před dům a zastavily se u zasněženého krmítka pro ptáčky.
„A co budou dělat ty kostřičky s maminkou a tatínkem?“ zeptalo se jí po chvíli zvídavé děvčátko, „oni si budou povídat?“
Máňa zkoprněla. Jako postel nemusela na tyhle otázky nikdy odpovídat a ani nehodlala tuto tradici porušit. Pohlédla Věře do očí a zhluboka se nadechla. Ty jo! Já dýchám. To je psycho!
„Ano!“ zalhala a odvrátila rychle tvář. Nikdy to s dětmi neuměla a proč taky? Když jsi ze železa a vozíš lidí z města do města, nemusíš se takovými problémy zabývat.
„Aha!“ poznamenala holčička a nic víc neřekla.
 Popravčí četa vykonala svou obvyklou práci a přišla si vyzvednout malou blefku. Zombie drapla Věru za ruku a táhla jí pryč z Mánina dosahu.
„Co s ní budete dělat?“ volala dívka za čtveřicí.
„Zavezeme ji do Paláce schopností, kde z ní vytvoří obyčejnou vlemdynku. Pak  skončí ve Vílí universitě! Stačí ti to?“
V Máně se něco zlomilo. Nevěděla, jestli to je mateřský pud, ale bylo to natolik silné, že nedokázala odtrhnout oči od drobného děvčátka v noční košilce.
„A nemohla bych jí tam zavézt já?“ zeptala se spěšně, „máte určitě spoustu práce. Jedno děcko vám bude překážet!“
„O to se nemusíš starat, taxíku!“ zasmála se zombie.
Ten svítící prevít jim to prásknul.
„Za chvíli tu bude přepravní box na odcizená mláďata!“ řekla kostra, „ Tam se o holku postarají! Nemusíš mít obavy!“
„Ale já…“
„Pá pá, paní!“ zamávala jí Věruška na rozloučenou a zmizela s popravčí četou ve tmě.