|
SŽÍRÁNÍ
Na zadních sedadlech autobusu
kde sedává jen mládež a otrlí chlapi a přeslice
jen když je nouze
se řítíme vesmírnou hustotou, hustou
tmou
do soumraku dost rychle
abys ztěžkl
(a dle teorií pana Einsteina a následných
aby se Ti zkrátil dech- v čase
a zrychlil tep- v srdci
v prostoru.)
Jsme houpání jízdou
žaludek se zvedá a kolem se míhají světla vůbec
jak komety či žíhané planety, snad plameny
z kovárny od nás na dům naproti
přičemž hlava třeští a oči
ach oči
boulíme strachy když po srážce
s bolidem náhodným ve znamení Krajty
se rozlije ochromená zář a tryská jed jenž je
sopka tekuté železo
a my překvapeně i obrovsky nadskočíme ze sedadel nepřipoutáni
a v těch okazákmizích zděšení
dopadáme zpátky postřehnouce onu změnu
v bolestném, svírajícím záchvěvu
vystupňovaného výkřiku.
Pak chvíli nežijeme...
Tma už není.
Svítá a klíčí slunce
ožívá od snů...
|
|
|
