Melancholie

Kdysi dávno - mohlo to být tak před dvěma sty lety - jsem se procházela lesy staré Anglie. Byly tenkrát divoké, nespoutané a mnohem mladší než jsou dnes. Obloha se mi modrala nad hlavou a studený větřík vítal chladné ráno nového dne. I já jsem byla mladší, mnohem mladší než dnes.

Byl podzim. Kráčela jsem tichými lesy a poslouchala jak mi spadané listí šustí pod nohama. Bylo úžasné ticho. Někdy jsem, pro lásku ke všemu co je krásné, vyvolala vítr, který všechno to nádherné barevné listí nechal poletovat a vířit mezi vzrostlými buky a obrovskými duby. Pak jsem vítr poslala pryč a dívala jsem se jak listy pomalu krouží a klesají k zemi. Jindy jsem se rozběhla s bílými laněmi po stezkách, které znají jen ony a chodila s nimi pít ledově křišťálovou vodu z horských ok. Pro lásku k nádheře krajiny jsem létala s jestřáby mezi vzdušnými proudy a z výšky se dívala na hluboká údolí, divoké bystřiny a vznešené kopce. Pak jsem byla zase mladou dívkou v bílé říze, která kráčí pod rozlehlými korunami stromů v tichých lesích za ranního rozbřesku.

Slabý vánek za mnou zvedl do vzduchu pár červenozlatých lístků. Zastavila jsem se a naslouchala. Listí zašumělo a po můj bok se postavil Merlin. I Merlin býval tenkrát mladší, mnohem mladší než dnes.

Dlouho jsme spolu shlíželi do hlubokého údolí, kde se mezi košatými duby bělaly štíhlé břízy na barevném koberci podzimních kvítků a spadaného listí. Na mýtinu v údolí vyšel pár medvědů, chvíli k nám vzhlíželi a pak pomalu odešli.

Po Merinově hladké tváři se mihl smutný úsměv. Věděla jsem co to znamená – Merlin miloval tuhle zemi stejně jako já. Ale stejně dobře jsem věděla co znamená smutek v jeho tváři.

„Musíš odejít,“ položil mi ruku na rameno „však jsi to věděla. Zůstala jsi příliš dlouho.“

Nejdřív jsem nic neříkala. Samozřejmě, že jsem to věděla, ale teď když přišla chvíle rozloučit se s milovanými lesy, najednou mi to připadalo nemožné. Už teď se mi stýskalo po zpěvu ptáků ve větvích, po vůni lesního vzduchu a zurčení potoků. Smutek mi sevřel hrdlo, zhluboka jsem se nadechla, abych zbránila slzám vstoupit do očí. Nedalo se nic dělat, mým domovem je celý svět, ne jen tato jeho nepatrná část. Musím odejít, jsem duší celé přírody.

„Půjdu s tebou,“ konejšil mě Merlin, „ alespoň na chvíli. Uvidíš, že i jinde může být stejně krásně, když tam nějakou dobu zůstaneš.“ Otočili jsme se zády k údolí i k březovému háji, ještě chvíli jsem se procházeli mlčky pod těmi silnými větvemi zdravých stromů a pak jsem odešli.

Lesy zůstaly opuštěné.