Bratrem své sestry
Bylo ti fuk, že venku ten den sněžilo.
Pro tvoje prosebné oči
mi mráz šlapal po špičkách prstů,
když jsem visel za zkřehlé ruce nad propastí,
co pode mnou rozevřely tvé holčičí touhy
To já byl ten spoluviník
na zprznění sestry týpkem
co ho (prý) miluješ,
a kterej tě má jako matraci
pro pravidelnou výměnu
tělesných šťáv.
Jsi pouhá trofej
další bílý kroužek na hlavni
sestřel sotva opeřeného písklete,
co předčasně vylétlo z hnízda
nemajíc dorostlých křídel
dopadlo tvrdě naznak
přímo do jeho pelechu.
Prosil jsem tě, aby jste nechali mou postel na pokoji.
Sestřičko.
Teď z ní cítím tebe
Rozvášněnou a slzící.
A toho tvého milence.
Vyhnala jsi mě z jediného soukromí,
které jsem ještě u nás měl.
A tak s dekou,
nemožně krátkou na mé dlouhé tělo
uléhám pod náš společný stůl.
Ve světle za obrazovkou počítače nejsou city,
takže tam není ani bolest a smutek.
Beru si ručník.
Jak prašivej pes
tiše, abys zas neměla ty blbý kecy
jako matka, že to musí furt po mě prát
hnis neopětované lásky
vymačkaný do froté ručníku.
Ale nikdo mi nikdy neprozradil,
kam a jak vystříkat nadrženou lásku
ze svého srdce.
|