|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Kolekce ...na odpis
Autor: striga (Občasný) - publikováno 11.7.2006 |  |
Když se tak zamýšlím nad tímto tématem, nemohu se ubránit myšlence, že struktura této úvahy je hodně podobna té, kterou jsem napsala před lety a nazvala ji „Sex po čtyřicítce“. Ale to jsem v té době byla ještě náctiletá a nevěděla jsem jak manželství s touto záležitostí dokáže zatočit. Nyní už vím, že ochablá frekvence sexuálních dávek nepřichází s věkem, nýbrž s narůstajícími léty v manželství, respektive se stereotypem. Nikdy dřív jsem nechápala, jak může někdo před, při něm, či po aktu, dostat záchvat smíchu, než jsem jako mnozí z nás zjistila, že při manželském sexu je občas čemu se smát.
Toto nepříjemná fakta dobře vystihuje historka pocházející z našeho manželského lože, kterou zdárně a to většinou v double-horizontální poloze, s mým partnerem sdílíme již osm let.
….po delším období sexuální absence, si můj manžel zase jednou vzpomněl, že krom své zručné paže, má k dispozici i mě. Večer před spaním, když jsem ještě v kuchyni domývala nádobí, přišel za mnou s nezvyklým výrazem ve tváři. „Není ti špatně?“ ptám se starostlivě. „Není“ odpovídá. „Je mi dobře, ale mohlo by být líp.“ Pokračuji tedy ve snaze, zjistit co ho trápí. „Něco v práci?“ „Ne“ „Něco doma?“ žertuji. „Právě, že ne.“ dostala jsem až vyčítavou odpověď. Už jsem začínala chápat, ale ještě jsem ho nechala trochu vydusit. Vypadal nevinně, něžně a snad trochu i roztomile. Prostě najednou nevěděl jak na to. Dala jsem mu pusu na tvář a přidala potutelný úsměv. Tím se jeho nejistota zvýšila. „Pochopila mě?….myslí tím ano?….co teď mám dělat?…“ dedukovala jsem manželovi myšlenky z jeho dalších nešikovných gest a pohybů.
Ještě než budu pokračovat, musím se zmínit o jedné skutečnosti. Ten den odpoledne, když jsem přišla s malou z hřiště, kde si hrála na písku, nevšimla jsem si, že ještě před svlečením nám vběhla do ložnice a skočila na letiště, což způsobilo výskyt písku na prostěradle. Tak tedy k věci.
Asi za deset minut jsme s Radimem leželi v posteli. Nebudu zabíhat do podrobností, jen podotknu, že jsme se byť rychle, ale hezky pomilovali. Kdyby v tu chvíli Radim usnul a už nic neříkal, tak by udělal lépe. Po aktu jsme si všimli písku přímo pod námi. „Co to je?“ divím se. „To je asi písek od malý“ neúspěšně zakončuji monolog. Můj manžel s odkrveným mozkem však dodává: „To není písek….to je rez…“
|
|
|
