V zelené trávě se třpytila ranní rosa. Mladá žena klečela před chladnou mramorovou deskou. Zlatá písmena na ní se leskla ve vycházejícím Slunci. Hleděla smutně do dálky, za obzor, za všechny životní starosti.

Na spleť kovu, plastu a střepů dopadaly dešťové kapky. Odlesky policejních majáků. A v tom všem… dvě těla.  Po tváři jí tekly proudy slz. Zpod hnědých vlásků vytékal pramínek krve. Bezvládné tělíčko leželo v objetí mladého muže. V jeho očích byl stejně prázdný výraz jako v těch dívčiných. Poslední objetí. Ten pohled ji ničil. 

Deštivou noc nahradil jiný obraz. Nebe mělo barvu olova. Vzduchem zněla teskná hudba. Dav černě oděných postav postával kolem čerstvě vykopaného hrobu.

            ,,Prach jsi a v prach se obrátíš.“

            Na dně hrobu spočívala černá rakev a vedle ní ještě jedna – malá bílá. Nebyla ani z poloviny velká jako ta druhá. Obě rakve zasypávaly květy všech barev. A pak hlína. Hrst po hrsti se vršila a skrývala minulost před zraky pozůstalých.

            Už se na to nemohla dál dívat. Pomalu šla po ulici a lidé ji míjeli. Nikdo se nezastavil a nevšiml si, že je něco špatně. Všechno jí splývalo dohromady. Svět se točil. Barvy se mísily v jedinou změť skvrn. Hluk kolem se začal vzdalovat. Stoupala vzhůru a země ji mizela pod nohama. Už přicházejí...

            Hnědé vlásky, velké modré oči. Její holčička a za ruku ji drží mladý muž s širokým úsměvem. V dálce je slyšet zvuk přijíždějícího vlaku. Běží za nimi. A pak už jen jasný záblesk, rána a všechno bylo najednou pryč, rozplynulo se, zmizelo.

            Pomalu otvírá oči. Bílé zdi, jasné světlo. Jsou tu! Jsou tu s ní! Její malý andílek a milovaný muž. Teď už budou spolu. Navždy. Všude ticho, jen v dálce zašustil bílý plášť...