O velikonocích jsem vytáhla tátu na čundr. S poloprázdnými bágly jen s tím nejnutnějším jsme vyrazili jako dva hippiesáci na cestu do marockých končin. Aby ale cesta nebyla tak jednoduchá, letěli jsme jenom do Madridu, odkud jsme pokračovali autobusy a trajekty…

Vzrušení stoupá, před námi se objevuje marocké pobřeží. Nad střechy domků ční zdobené minarety, odkud se zrovna ozývají hlasy muezínů. Vysněná země se přibližuje. Jaká bude? Nebudu zklamaná? Spolu s námi sem přicestovalo množství couravé omladiny z celé Evropy s image blízkou květinovým dětem.

Z ničím zvlášť zajímavého přístavního Tangeru pokračujeme dál do vnitrozemí, do vyhlášenějších měst. První zastávka Marrakesh, asi turisticky nejvíce oblíbené město.  Lačnou orientu mě okamžitě okouzlila atmosféra centrálního náměstí. Přes den je plné stánků s džusem z právě vymačkaných pomerančů či posedávajících malířek hennou a flétnistů s kobrami. Turistům na obdiv se tu celý den natřásají místní v tradičních krojích, za což samozřejmě žádají zaplatit. Celé náměstí je olemováno příjemnými restauračkami či krámky s nejrůznějšími suvenýry, od vodních dýmek, přes obrázky a boty k  tradičním oblečkům. Večer ale dostává náměstí úplně jinou tvář. Během chviličky se promění v obrovskou jídelnu. Petrolejkami  osvětlené vozy s kuchyňkami a jídelničkou jsou vměstnány jeden vedle druhého. Všechny nabízejí obrovské množství pokrmů, tradiční kus kus či tagine, kuře na všechny způsoby, syrovou, dušenou, vařenou, ale i opečenou zeleninu, špízy, pečivo.. Později v noci, kdy začíná ubývat přejedených a unavených turistů, se vyrojí místní, především muži. Postávají ve skupinkách. Někde okolo počtáře, který píše  křídou po dlažbě  nejrůznější složité vzorce a příklady, jiní s úžasem pozorují divadlo, či vypravěče dávných příběhů. Starý bezzubý děda doprovází své vytí tónů lalala na třístrunnou kytaru. Prodavač čistících prostředků se snaží zázračným vyčištěním skvrny na košili přilákat co nejvíce zákazníků. Skupina mladíků to rozjíždí na bubínky s neuvěřitelnou výdrží a rytmem. Celý tenhle mumraj má v celé zemi hlubokou tradici. Takhle se Maročané  scházívali každý večer na náměstích v každém městě.

Po návštěvě Marrakeshe jsem nevěřila, že by někde mohlo být ještě hezčeji. Omyl, omyl, omyl. Můj nový ráj na zemi se jmenuje Essaveira. Tahle původně pevnost leží na pobřeží Atlantiku. Historická část, tedy Medina po arabsku, není nijak zvlášť velká. Během dvou dnů se člověk zvládne v té změti uliček přeplněných krámky všeho druhu celkem zorientovat. Moje oblíbená trasa vede od přístavu, kam ráno přivážejí rybáři čerstvé ryby všech barev, tvarů i velikostí, posedět  na snídani a úžasné mátové thé na náměstíčko do kavárny. Odtud se může člověk kochat otevřeným pohledem na rozbouřený Atlantik a hejna kroužících racků. Následuje nezbytná obchůzka suvenýrů, během níž se ještě několikrát zastavíme na mátové thé, které na nás působí málem jako droga, no ano, přiznávám, vypěstovali jsme si na něm určitý druh závislosti. Mátové thé  je sklenice nacpaná mátovými listy, které jsou zality přeslazeným, což ale kupodivu vůbec nevadí, čajem. V úmorném vedru, které nestačí pořádně utlumit ani vítr od moře, není moc hlad. Oběd se odbude většinou kukuřičnou plackou s medem, mňami mňam, ještě teď se při vzpomínce na tu mannu nebeskou můžu uslintat. A jelikož jsme v centru zdejší typické hudby tzv. Gnaoua či Gnawa a dalších asi padesát možností, jak to napsat, musíme si koupit CD. Kriticky posloucháme drahnou chvíli několik desek. Pro smrtelníka až nepochopitelně rychlé rytmy bubnů se mísí s charismatickými hlasy zpěváků, těžké vybrat a zvlášť pro mého tátu. Odpoledne trávíme na pláži, kde si místní užívají prvních horkých dnů. My zmrzliny ze střední Evropy se ovšem ještě ale nekoupeme, jen tak couráme po kolena po pobřeží. Takhle se dá dojít až za město do přírody s historickými ruinami a písečnými dunami. Bohatší turisté se tu projíždějí na velbloudech, my zas nejen k jejich pobavení brodíme ve spodním prádle říčku. Bezstarostná idylka.

Po náročné procházce, kdy jsme se opálili do ruda, by bodlo kafíčko. Normálně nesladím, ale tady by to byla škoda. Arabáci mají rádi sladké, tak sladí o sto šest a já ráda s nimi. Protože kafíčko připravené jako kakao si to zaslouží. Před večeří absolvujeme ještě  procházku po hradbách pevnosti, kde stále zašlé doby připomínají obrovská děla a pozorujeme příliv, kdy se obrovské masy vody tříští o skály pod námi a vychutnáváme poslední paprsky horkého sluníčka, kterého se nám doma půl roku nedostávalo. Vedle nás sedí malířka a zručně maluje jeden obraz vedle druhého na kousky dřeva, které pak hodlá prodat turistům. Odolali jsme. A jelikož se celý den nejedlo, je po západu slunce čas na pořádnou baštu. Zasedáme do krásné, orientálně přezdobené restauračky. S plnými břichy si ještě jednou vychutnáváme atmosféru večerního života. Chtělo by to živou hudbu a tak jsme zasedli na pivo, mimochodem předražené a nevalné kvality a bavíme se úžasným zpracováním nám známých i neznámých písní mladé kapely o třech členech. Nic naplat, mají to v krvi.

Essaveira se mi opouští těžce.Čiší z ní neskonalá pohoda s nádechem orientálního mumraje.

Třetí nezapomenutelnou zastávkou při našem putování je tentokrát zase horské městečko Chefchauen. Malé tyrkysově modré domky se rozprostírají na úpatí pohoří Rif. Nejsme jediní komu se tu líbí, španělská mládež si vyjela na velikonoce a zabrala všechny volné pokoje. Musíme spát na terase, což má taky něco do sebe - dokud nás ovšem nevzbudí brzo ráno lehký deštík. V Chefchauenu je až překvapivě zatím nejlevněji a tak si taky náležitě užíváme. Vystřídáme všechny restauračky a kavárničky na náměstíčku okolo památného cedru vedle Kasbah – pevnosti, při čemž máme nádherný výhled na kopce a hory. Nasáváme čerstvý horský vzduch mísený s vůní marihuany, kvůli které je tady tak narváno. I ve zdejším labyrintu uliček se brzy vyznáme. Odpoledne je na programu menší výlet za ruinou mešity na protilehlém kopečku, odkud pak máme krásný výhled na náš nynější přechodný domov.

A jak už tomu bohužel bývá, všechno krásné musí jednou skončit. Je to nespravedlivé ale je to tak, i já se musím rozloučit s Marokem, mojí zemí zaslíbenou.  Maroko je orient citlivě upravený pro potřeby nenáročných cestovatelů. To ale neznamená, že by bylo turistickou zemí s luxusními hotely a starými tradicemi už jen pro turisty. Naopak. Místní tu žijí po svém postaru, akorát v symbióze s tím novým a turisty. Pochopili, kde je hranice zachování si své pravé tváře, kam až můžou zajít při budování pro turisty. Na ulici pořád chodí ženy, ale i muži v tradičních hábitech, ženy jsou stále celé pomalované hennou, jejich domovy vypadají jak z pohádek tisíce a jedné noci. Všechny suvenýry co prodávají jsou i součástí jejich života, bydlení. Oblékají  či obouvají si to, sedí na tom, svítí si tím, jedí to…

Maroko určitě stojí za podrobnější procestování, v horách a na jihu se skrývá nespočet dalších krásných měst, vesnic, holých krajin..Maroko zkrátka člověk nemůže odbýt jednou návštěvou. Maroko si zaslouží, přímo vyžaduje, abych se tam co nejdřív vrátila.