Správný výpravčí musí mít knírek. Velmi mě mrzí, že jsem v tomto bodě tak zarputilá, ale opravdu na tom musím trvat. Výpravčí bez knírku je jako lokomotiva bez strojvůdce. Dobře, přeháním, já vím… Kolik jen holobrádků denně vypravuje vlaky, ovšem pohybující se lokomotivu bez strojvůdce jsem ještě nikdy nespatřila. Ale přesto, výpravčí bez knírku? Copak vy byste k němu měli důvěru?

         Nedávno můj vlak, tedy ten, který na chvíli spojil svou cestu s mou, vypravoval pohledný mladík s upraveným knírkem. Jeho snaha stát se opravdu správným výpravčím mě velmi potěšila. Sice mu k dokonalosti zbývá ještě pár let, během kterých mu vlasy mírně zešediví, postava zestatní a obalí se solidností, do obličeje se mu, za upřímnou masku autority a důvěryhodnosti, vryje dobrosrdečnost, jeho pohyby, s kterými bude vlaku dávat sbohem, získají každodenní rutinou nenucenou jistotu a jeho hlas, uslyšíte-li jej náhodou volat na někoho ve vlaku, mimo něj či jen tak pro radost, bude hluboký, sytý a přesvědčivý. Potom se stane skutečným výpravčím, ke kterému bude červená čepice pasovat jako kolejnice ke kolejím. Přesně takové správné výpravčí, dva, skoro navlas si podobné a vždy se mírně usmívající, najdete u kolejí v Brně-Heršpicích. Někdy je střídá menší černovlasý vousáč, člověk to velmi sympatický, ovšem řekněte sami: Patří „plácačka“ do ruky muži s vousy? Vousy může snad mít revizor, lépe pak ředitel nějakého úseku drah, výjimečně i průvodčí, ovšem výpravčí by svou tvář měl mít hladce oholenou a s knírkem pod nosem.

         Zkrátka trvám na tom, že správný výpravčí musí mít knírek. Až na jednu výjimku… Zdá se, že doba nová, dravá a zdravá, vtrhla i na železnici. Přestože vlaky se za dobrých pár desítek let takřka nezměnily, ani do tvaru, ani do rychlosti, změnil se zřejmě a částečně starý pořádek dunění kolejnic. Uniformy výpravčích totiž mají nový přírůstek – sukni, a pochopitelně chápu, že nemůžu po mladičké slečně, za kterou by se i lokomotiva ráda otočila, kdyby jí to koleje dovolily, ani po již ne tak mladičké paní, která vypravuje vlaky jako z bavlnky, chtít, aby si nechaly narůst knírek.

         Líbí se mi, jak čeština právě ve světě nástupišť, kolejí a nádraží, přesně pojmenovává nositele takových činnosti jako je nejen vyprovázení vlaku, ale také průvodčí, tedy ty, kteří cestující po celou cestu provádí na jejich cestě. O průvodčích je všeobecně známo, že jsou ve vlaku. Může se vám stát, že na ně během cesty nenarazíte, což vás může zklamat i potěšit, záleží na tom, zda máte lístek či zda jste černým pasažérem.

         Na průvodčí nemám tak přesně vymezené požadavky jako na výpravčí. Průvodčí může být hodně mladý, ale i starší, velký i malý, dlouhovlasý (je podivuhodné, kolikrát mě již kontrolovali průvodčí s dlouhými vlasy), ale i holohlavý, pokud jde o muže. Ženy-průvodčí mohou podobně narůst do jakékoli výšky, být jakéhokoli věku a vlasy si upravovat dle libosti. Ovšem měli by být pokud možno milí, ač nekompromisní. Většinou zrovna takoví jsou, což je zpráva potěšující i zdrcující.

         Průvodčí je rušivým, ale přesto přirozeným vpádem do myšlenek, čtení či povídání cestujících. K vlaku jistě patří, ale když vkročí do vagónu, ve kterém zrovna vy sedíte, uvědomíte si, že přímo do něj nepatří, že má do něj pouze přijít a pak odejít.

         Musím se vždycky usmívat ostatním, ale i sama sobě, jak jakoby na povel a často i provinile hledáme po kapsách, v kabelkách či v kufru platný lísteček, díky kterému můžeme tady pěkně spolu sedět. Průvodčí kontroluje jízdenky třeba o pět sedadel před námi, ale my už svíráme v rukou lísteček, připraveni vykázat, že jsme tu právem. V tomto směru já možná vévodím. Nevím proč, vždyť načerno jsem jela jen asi dvakrát v životě a to jen proto, že průvodčí zrovna nechodil, protože kdyby šel, našel by v mých strachem zpocených dlaních, protože lístek jsem si prostě nestihla koupit předem, přesně odpočítané drobné na jízdné; přesto se vždycky strašně vylekám, jestli jej skutečně mám.

         Průvodčí mám moc ráda, ale cítím před nimi skoro až posvátnou úctu. A tak už když usedám do vlaku, nachystám si tašku tak blízko, abych byla schopna za méně než pět sekund, vytáhnout lístek a ukázat jej průvodčímu. Když se potom otevřou dveře a vagónem zazní halasně, vstřícně, rázně, přísně, tiše, jemně či jakkoli „dobrý den, jízdenky prosím“, jsem dlouho před předpokládaným okamžikem vzájemného kontaktu už připravena a abych zamaskovala svou horlivost, začnu před svými spolucestujícím předstírat, že jsem se pomýlila, že jsem myslela, že je průvodčí blíž, než je, a že, když jsem teď zjistila, že je ještě daleko, se klidně a zcela vyrovnaně vrátím ke čtení či k zírání z okna, zkrátka k tomu, co jsem dělala před tím, než jsem začala zběsile šátrat v kabelce. Samozřejmě když už je průvodčí u mého sedadla, nedokážu předstírat „pohodu“, ale natahuji k němu ruku s lístkem a tvářím se velmi zodpovědně. Průvodčí často poděkuje, na což mu zpravidla nikdo neodpoví, a já se pravidly řídím, takže neodpovídám také. Je mi to ale přece jenom blbé, tak aspoň vytvořím na svých rtech něco jako přívětivý a uctivý úsměv a velice nenápadně a bezhlesně zartikuluji „prosím“.

        I když se nechystáte zrovna někam jet vlakem, je pěkné, když je někdo, a nemusí být nutně oknírený, kdo vás na vaši cestu vyprovází a také někdo, kdo vás po cestě provází.