Donť be mimoň!

Co bylo nejdříve – slepice, nebo vejce? Klasická otázka, se kterou si láme hlavu už několik generací. Já se zeptám jinak: Co bylo dřív – ověřená informace, nebo drb? A ještě jinak: Co bylo dřív – umělecké dílo, nebo kýč? Tak schválně, přemýšlejte… Nic vás nenapadá? Zkusíme to spolu…

Drby, klepy, klípky, řeči, nafouknuté informace, výmysly. Kde se to všechno vzalo, netuší nikdo, ale doprovází nás to neustále. I v dnešní moderní době, kdy jsme médii přesvědčováni, že právě tato informace pochází ze spolehlivých zdrojů a redaktor se za ni zaručí hlavou, je pro ně místo. Ptáte se proč? Člověk je od přírody zvídavý tvor s velkou fantazií. Vražedná kombinace. Máme to prostě vrozené. Genetickou válku tedy častěji vyhraje nad zdravým rozumem touha po drbu.

Takže, vidím souseda, jak tluče na dveře svého bytu, zuřivě zvoní, pak jadrně zakleje a odejde. Je mi všechno jasné. Manželka ho odmítá pustit dovnitř, protože se bojí, že jí zmlátí, jelikož si našla milence – toho opraváře, co se jí tu byl včera kouknout „na televizi“ (jeho oblečení, průkazka a ani dvacetikilová bedna s nářadím, kterou vláčel k nám do třináctého patra, mě nesvedou ze správné stopy, všechno je předem promyšlené spiknutí). Hotovo, vyřešeno! Nenapadne mě, že si prostě nechal klíče doma a zapomněl, že manželka je v práci… Čím je ten soused slavnější, tím dřív o tom bude vědět celý svět.

A jsme u bulváru. Celé sousedovo počínání natočí amatérský filmař na kameru, pošle to do televize, ta to odvysílá v mimořádném zpravodajství a během 15 minut se všechno dozví i hluchá Máňa z Horní Dolní. A všichni jsou spokojení. Soused se sousedkou mají radost, že se o nich mluví; televize má radost, protože se jí rázem zvedla sledovanost i Máňa má radost, jelikož už nemusí posté přetřásat okolnosti vztahu Pepy z Horní a Mařeny z Dolní. Snad jen opravář je na mašli, protože ho vyhodili z práce za neplnění povinností a nedbalost. Z této jednoduché rovnice, kdy 4 elementy mají kladný náboj a jenom 1 je záporný, nám vyplývá, že bulvár přispívá k dobré náladě obyvatelstva. Čtou ho všichni. Ukažte mi jednoho člověka, který se k bulváru v životě nepřiblížil, v životě ho nečetl, a já ho polituju. Proč? Je mi ho líto. Pokud neví, kterých 53 herců má šanci stát se novým Jamesem Bondem, a pokud neví, který má tu šanci největší, protože strávil nejeden podvečer v ložnici scenáristky, tak je úplně OUT. Je mimoň postavený do izolace, totálně nepřipravený na milostný život. Pokud nikdy nečetl bulvár, neměla by se mu do ruky dostat ani další literární fraška.

A máme tu kýč. Podle příběhu souseda a sousedky někdo napíše knihu, ta dá předlohu filmu a zároveň telenovele.  Hezká rodinka. Pokud se našemu mimoni nikdy nedostane do ruky barevná nebo jiná knihovna, přijde katastrofa. jak má zalichotit dívce svého srdce? Jak jí má pozvat na večeři? Co jí má darovat, aby jí potěšil? Spousta otázek, ale odpovědi nikde. Mimoni chybí inspirace, vytříbená gesta a hlavně tolik důležitá červená slovní zásoba. Neví, jak má poskládat slova, nezná všeříkající fráze a jeho barva a tón hlasu ani nelze komentovat.

Je tedy jasné, že každý všeobecně vzdělaný člověk musí bulvár a kýč číst. Jejich funkce není tedy jenom zábavná, ale také vzdělávací. Argumenty typu, že vás čtení nebaví, na mě neplatí. Nejedna televize nabízí v odpoledních hodinách červenou dávku pro závisláky. Že jste v práci? Od čeho máme videa s možným nastavením doby nahrávání? Dost argumentů. Hurá za vstřebáváním něžných dotyků, vášnivých polibků a stále stejných zápletek (=ale opakování matka moudrosti). Nicméně nic se nemá přehánět. Až ze spánku zvoláte: „Ach, Chuane, přece mě tady s tím otrapou nenecháš. Vezmi mě s sebou!“, budete to vašemu nejmilovanějšímu Fandovi jen těžko vysvětlovat.