|
Být lípa, leitmotiv přání
být živá, prorůstat větvemi
na osekaném těle, a teď - pomalu
opatrně, si kůži z těla svléknu, teď
pomalu opatrně, si sunu hada
po nártu, píšťalka upocená
k čemu je lásky třeba?
Na věky věkův
sama jsem jako ryba
žena, tak jako větrův závan
odhrabat od kořena
to co chci hrabat, a proč chci hvízdat
héééj, ještě si vzdorně pořád
vmačkávám slzy zpátky, tohle je do ztracena
ten zamdlý závan lásky, tak jako ryba
žena, vlním si tělem svůdně
a že jsem zatracená?
komu je toho třeba?
| 
