Ta hvězda byl ruský zpěvák, skladatel, herec, renesanční člověk Vladimír Vysockij. Tajně jsme ho kopírovali až do doby, než vyšla u nás první kniha. Vladimír Vysockij, Zaklínač hadů, Lidové nakladatelství: Praha, 1984. Zaprášilo se po ní hned ve čvrtek, protože to byl den, kdy přicházely na pult nové knížky. Nyní, po dlouhé době 20 let vychází další knížka. A ta už zůstává na pultech, přestože je mnohem víc zajímavější, než ta první. Je to kniha rozhovorů a vyprávění o společném životě se známým ruským básníkem, zpěvákem a hercem moskevského divadla Na Tagance z pera jeho manželky, herečky Mariny Vladyové. Když jsem konečně knihu dostal do ruky, četl jsem ji jedním dechem v tramvaji, u večeře a v posteli...až jsem ji dočetl. V knize se její vzpomínky dynamicky střídají jako rychlé filmové záběry, jsou živé, citlivé a velmi osobní. Neobrací se na čtenáře, ale neustále oslovuje Vladimira Vysockého, jako by mu společné prožitky vyprávěla a doplňovala tím, co mu včas nestihla říct. Nevyhýbá se žádnému momentu z někdy i velmi komplikovaného soužití s touto vnitřně bohatou a rozporuplnou osobností. Kniha je však nejen svědectvím o jejich složitém milostném vztahu a manželství, ale také o společnosti - od šedesátých do počátku osmdesátých let zachycuje život ve dvou různých světech, ve východní a západní Evropě.

Vladimírovi Vysockému nebylo za jeho života dovoleno publikovat, vydávat desky ani koncertovat, přesto však jeho písně znal každý, jejím poslechem se netajili ani příslušníci KGB a ruské kosmonauty chránily při jejich dlouhých pobytech ve vesmíru před zešílením, jeho básně si lidé navzájem opisovali tak, že překonaly hranice všech kontinentů - báseň Spaste naše duše se stala v sedmdesátých letech hymnou Portugalských partyzánů v jejich odboji proti diktatuře, jeho životní role, Shakespearův Hamlet, se mu stala zrcadlem jeho nejvnitřnější duše, po dva roky roli nacvičoval, aby dosáhl dokonalého spojení. Jeho ztvárnění symbolizující souboj pravdy a čistoty Hamletovy osobnosti s lhostejností a zlem vystupňované otázkami, na které není možno odpovědět, představovalo samotného Vysockého a režim, který mu nedovoloval dýchat.

Herecká partnerka Alla Děmidová charakterizovala jeho expresivní zničující způsob hraní slovy: "Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá." V posledních letech zvracel mezi výstupy krev, musel si nechávat vpichovat tišící injekce, ale vždy bledý jako stěna znovu vyběhl na scénu a jeho životního představení nemohl zastavit ani infarkt, který jej skácel přímo na jevišti dne 25.července 1979, ne, Vladimíra Vysockého nezastavil dusící režim ani meze fyzického těla.

Knížka vyšla k 25. výročí úmrtí Vladimira Vysockého. Vydal ji Albatros na 224 stánkách, v pevné vazbě. A podle mě je to kniha, kterou budete číst ještě mnohokrát. Je totiž o životě bez příkras a zbytečných gest...jo a jmenuje se
Marina Vladyová: Vladimir aneb Zastavený let
Mike Hackman

KONĚ NEZKROCENÍ

Podél srázu podél propasti
moji koně, koně vraní
tuhým bičem jako šílený
vás šlehám popoháním
Nějak vzduch mi v plicích schází
lokám mlhu s nocí temnou
opojení z vichřice mi
šeptá: Konec, konec se mnou!

Trochu zvolněte mi, koně
trochu zvolněte mi
vždyť ne bič to já velet mám
Jenže divoké mám koně
koně k nezkrocení
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám
Tak ještě je napojím
ještě pár slov připojím
ještě alespoň na chvíli na kraji postojím…

TOČÍME ZEMĚKOULÍ

My jsme od hranic botama strkali vzad naši hlínu a bláto,
až pak velitel zavelel: Zastavit stát! To když o Ural opřel se patou.
Potom konečně vyšli jsme pochodem vchod pro svou zem, bombama rozoranou.
Ještě víme, jak slunce nám šlo na východ a jak málem tam zašlo hned ráno.

Ještě pořád se k obzoru choulí, než ho zas vrátíme na nebe.
Ráz a dva - točíme zeměkoulí od sebe, od sebe!
Vítr z východu ohýbá stéblo i strom, smrtka mávla svou kosou.
Zvěř i ptáky jak na povel rozehnal hrom, když jsme pohnuli se zemskou osou.

Slunce nezhasne, nevěřte na soudnej den, snad byste nedali na pověru.
To jen my svoji zem vracíme pochodem zase do toho správnýho směru.
Neposlouchá a pere se s náma, každá brázda je zlej úšklebek,
ale my cpeme ji kolenama od sebe, od sebe!

Takový, co se vzdaj, nikdo by nenašel, jsou tu jen spolehlivý.
Padlý těla jsou výborný lapače střel, za ty báječně schovaj se živý.
Ono to olovo nenajde všechny hned, neumí rozeznat nepřítele.
Někdo tam vepředu umlčel kulomet tím, že střílnu mu ucpal svým tělem.

Lezu dál, nemám čas na truchlení, žár mě nepálí, mráz nezebe,
jen mý lokty dál otáčej zemí od sebe, od sebe!
Někdo nemoh už vydržet vleže a vstal, nastavil prsa kulce.
Ale ostatní k západu plazej se dál, aby z východu chodilo slunce.

A tak pijeme bahno a dejcháme prach, slyšíme trávu růst, hlínu žerem.
Nikdo slunce a hvězdy už nesrazí z drah, protože my se k západu derem.
Než to dostanu, pojď, holka, ke mně! Zubama zatnu se do tebe.
A už táhnu tu svou trošku země na sebe, pod sebe, od sebe!

 
Zbytek si najdi na www.google.com :)))))))))))))))))) je tam toho vic než dost !