Na Floridě vládnou ženy, aneb bez práce nejsou d
o l á č e…
Tato kniha je věnovaná mému nelegálnímu pracovnímu
pobytu v USA (2000-2001)
[if !supportLists]1. [endif]KIM
(pokojská)
[if !supportLists]2. [endif]LISET
(kuchař)
[if !supportLists]3. [endif]ANDREA
(bydlení)
[if !supportLists]4. [endif]IVANA
(vztahy)
[if !supportLists]5. [endif]PANÍ DISAI
(recepce)
[if !supportLists]6. [endif]LI (umývač
nádobí)
[if !supportLists]7. [endif]KATKA
(sekretářka)
[if !supportLists]8. [endif]MARUŠKA
(návrat)
1.
KIM:Bylo to jako v tom snu, který se mi zdál dva měsíce před tím. Stál jsem
na křižovatce v neznámém městě a kolem mne v několika proudech
projížděli auta rozličných tvarů a velikostí. Asi po deseti minutách jedno
z nich (byl to spíše mikrobus) zastavilo u krajnice a z okna u řidiče
na mne mávala jeho ruka. Mikrobus byl plný mladých holek, ale já jsem vystoupil
s jedním starším inženýrem z Moskvy, který tu také byl nelegálně.
Naším cílem byl malý motel u silnice, kde jsme měli přidělenou práci pokojské.
Protože si mysleli, že jsem jeho krajan, tak mne Stanislav zaučil do této
zajímavé dřiny. V Americe je zvykem začínat od píky, tak jsem
začal.
Motel byl poměrně levný a dost zašlý, přesto jeho
majitelé dbali na pořádek. Úkolem pokojské bylo převléci postele (a to každý
den, i když to nebylo nutné) vynést odpadky, vyčistit koupelnu, záchod, vyměnit
ručníky a mýdla, utřít prach, vyleštit zrcadla, vysát koberce i za nábytkem,
rozprášit vůni proti plísni a rychle pryč. Na jeden pokoj byl určený čas 30-40
minut a abychom se nenudili, museli jsme si neustále chodit doplňovat povlečení
a ručníky z prádelny a také se účastnit ponižujících kontrol na uklizených
pokojích. Tyto kontroly prováděla naše vedoucí KIM společně s majitelkou
paní DISAI.
I
když je v Americe 75% žen za hranicí obezity, naše vedoucí KIM k nim rozhodně
nepatřila. Pocházela s New Yorku a připomínala polednici z Erbenovi
Kytice. Většinou chodila v úzkých černých riflích a černé šusťákové bundě,
a to i za největších veder, protože jí bylo pořád zima. Jejím každodenním cílem
bylo ukrást nám co nejvíce Tipů z pokojů, které jsme měli uklízet. Pak si
za tyto „vydělané“ dolary koupila z automatu Coca-colu light a byla
spokojená. Další její radostí bylo
sbírat zbytky potravin na pokojích, ze kterých hosté odjeli. Každý den si nosila
domů tašku plnou různých amerických pamlsků, které jejich majitelé
nedojedli.
Největší její radostí ovšem bylo manipulace
s časem. Jako naše vedoucí nám zapisovala čas příchodu a odchodu, který
sloužil k týdennímu vyúčtování naší finanční odměny, za tuto skvělou práci.
KIM se řídila heslem, že peníze kazí charakter a tak nám vždy nějakou tu hodinku
upsala (sebrala). Přesto všechno na ni vzpomínám s láskou a myslím, že byla
tou nejlepší šéfovou na Floridě, co jsem měl. „Nikdy není tak zle, aby nebylo
ještě hůř“.
