Nespoléhejte se na své sny

 

 

 

 

     Šedá pavučina na bílém stropě. To je tak odporné, že ve mém čistém a pedantsky uklizeném pokoji se nachází něco to nevhodného. A já nemůžu usnout. Koukám na tu šedou pavučinu, která jak se zdá, mě hodlá provokovat. Třepe se, plápolá v pokoji, v pokoji v mém bytě. V pokoji v mém bytě kde je vzduch díky tropické letní noci naprosto nehybný.

     Honí se mi hlavou tisíce myšlenek. Včera jsem sjednal veliký obchod pro svou firmu a díky mé šikovnosti a znalosti právních kliček z toho vytěžíme mnohem, mnohem více, než kolik si náš obchodní partner myslí. Ti jejich hoši se tvářili velice chytře, ale proti mně to byli chudáčci. Vím, neměl bych asi takhle hodnotit jejich titěrnou snahu, ale co, když je to pravda. Jsem jeden z nejlepších ve městě, to už mi nikdo neodpáře.

     A Pavlína? Já za to přeci nemohu, že se ty oslavy protáhly až do rána. Jasně, bylo to výročí, ale pokud to bude pokaždé takto přehánět, tak bychom mohli příště slavit i tříleté dvouměsíční třídenní a dvouhodinové. Však já jí to nějak vynahradím, snad bude stačit nějaký drahý šperk. Ať tratím. Včera mi volal otec, že prý mám přijet, necítí se dobře. Kdybych za ním těch sto padesát kilometrů jezdil pokaždé, když mi toto zavolá, tak bych nedělal nic jiného. Proč ale sakra nemůžu dneska usnout?

 

     Máte novou poštu.

     Do tmy zablikal monitor a syntetický hlas mi bez jakýchkoliv emocí oznámil, že musím vstát z postele a vypnout ten pitomý počítač, aby mě příště neotravoval, když už skoro usínám. No když už vstávám, tak na tu poštu mrknu. Kliknul jsem na nový mail a na obrazovce se objevila jediná věta.

 

Už brzy budeš můj.

 

                 Czerv.

 

     Tak to je paráda. Ještě si ze mě bude někdo dělat tak pozdě v noci srandu. Kdo je odesilatel? V políčku, kde se normálně objeví emailová adresa odesilatele je prázdno. Ne, na takovéhle fórky nějakého „vtipného“ hackera vážně nemám náladu. Jdu spát.

   

 Stojím na velice úzké římse vysoké, strmé skály. Jsem bosý, špičaté kameny mne řezají do chodidel a já mám obrovský strach. Nedokážu udržet rovnováhu, půda se mi podsouvá pod nohama. Když se podívám dolů, nedohlédnu. Všude pode mnou je naprostá tma. Celá skála příšerně hučí. Točí se mi hlava. Chce se mi křičet. Kloužu. Nohy mi ujíždějí. Snažím se v poslední chvíli zachytit rukama. Neudržím se…

    

     Další den nestojí za nic. Nejen ta příšerná noční můra, po které jsem se probudil více vyčerpaný, než kdybych nespal vůbec, ale i problémy s v práci, zase mi volal starý pán a Pavlína nezvedá mé telefony. Celý otrávený jsem večer skončil v baru, domů jsem se dostal až po jedné. Opilý.

 

     Máte novou poštu.

 

Brzy…

 

             Czerv.

    

 

Držím se římsy pouze špičkami prstů, strašně to klouže. Celá skála hučí více než včera a připadá mi, že se točí kolem své vlastní osy. Pode mnou tma a na nade mnou hrůzně rudé nebe. Čššššššššš… Ten zvuk mne podá až do morku kostí. Nemám už sílu, prsty mám sedřené dokrvava. Dívám se dolů a v té hluboké tmě jsem něco vidím. Není to však díky mému zraku, spíš tam dole něco tuším. Je to můj zhmotnělý strach. Je to něco, co si nedokážu ani představit, jak moc se toho bojím. Jakýsi mohutný pohyb vznikající někde na úpatí, obvíjející dokola celou skálu, ten pohyb brousí tu skalnatou masu, boří se do ní jako nůž do másla. Čšššššššš…

Panebože, já umírám.

 

     Mám strach. Mám ten nejzákladnější, nejobyčejnější lidský strach. Strach o život. Vůbec nevím co se děje, nemám pocit, že mne chce někdo zabít. Spíš si myslím, že umřu. Ale to já nechci.

    

O týden později.

 

     Včera jsem byl za tátou. Naštěstí už mu je lépe. Strávil jsem u něj celý den a bylo to fajn. Zavzpomínali jsme na staré časy, dali si trochu vína. Měli jsme se. Pavlínka chtěla jet se mnou, ale bohužel měla zrovna službu v nemocnici. Tak mi alespoň dala pro tátu sladkou pusu na uzdravení. Zlatá Pavlína.

     Další mail už mi nepřišel, mám však stále obrovský strach. Bojím se večer usínat, ještě že ulehávám v Pavlínčině objetí. Mám radost, jak se věci v mém životě zpravují, bojím se však, co přijde.

    

     Vracím se dnes z práce až pozdě večer. Zdržel jsem se, vypracovávám nový program právní politiky naší firmy. Jdu rychlým krokem zšeřelou ulicí, nikde ani človíčka i ty pouliční lampy dnes večer svítí nějak slabě. Najednou proti mně vychází z boční uličky muž. Obrovská postava, určitě vyšší než dva metry. V dlouhém zeleném nemoderním plášti. Má dlouhé prošedivělé vlasy i vousy. Dívá se přímo na mne. Tlukot mého srdce se začíná velice zrychlovat. Muž pomalu přichází ke mně a natahuje ruku. Rychle sahám do kapsy a vytahuji pár mincí, které tam mám. Podávám je muži. Přijímá je aniž my ze mne spustil zrak. Má sytě zelené oči, které se lesknou ve tmě. Začínají se mi klepat kolena. Muž si pomalu strká ruku s mincemi do kapsy, obchází mne a odchází. Po čele mi stékají kapky studeného potu. Po dvou krocích se obr za mými zády zastavuje. Cítím to, ale bojím se ohlédnout. Neslyším však žádný zvuk kroku. Pomalu se ohlédnu. Muž stojí ke mně zády a najednou, hlasem tak hlubokým, že snad ani není z tohoto světa pronáší větu, jejíž zvuk mi bude v hlavě znít až do mých posledních dnů.

 

     „Veliké štěstí si měl. Czerv už byl blízko. Tak moc blízko.“

    

     Bez jakékoli reakce oba odcházíme svým směrem. Bez zastavení pokračuji až domů.

 

     Po příchodu do svého bytu jsem se za dveřmi zhroutil k zemi a poprvé snad po dvaceti letech se rozplakal.