Stál vzpřímeně jako námořní důstojník a shlížel na nás pohledem jestřába těsně před útokem na hraboše polního.

Najednou jsem si uvědomila, jak moc se tomuto dravci podobá. Zůstala jsem na něj zírat, sledovala jsem ho, prohlížela, studovala… Co to na něm je? Co je to v něm?

Něco nepostižitelného se mi míhalo myšlenkami a já to nemohla zachytit, zmátlo mě to. Zato on zachytil můj pohled. Pomalu natočil hlavu a zabodl do mě oči jako hroty dýk. “Slečno Saint Martin, věnujte se laskavě zadanému úkolu a přestaňte na mě zírat s tímto hloupoučkým výrazem. Nesvědčí to příliš o vaší inteligenci.” Usekával větu s důrazem na každém slově.

…Led, mráz, rána do žaludku… zmijozelští se smějí.

Zrudla jsem – cítila jsem, jak mě pálí tváře, jako by mne uhodil.

Vzpamatovala jsem se a zatvářila se kysele… jak já ho nenávidím, tohohle… nemohla jsem najít žádný vhodný výraz, který by dokonale vystihoval moje pohoršení… Morální zrůda z pekla vytažená. Vím, že mu dělá dobře, když nás může ponižovat a zesměšňovat nás.

Vzteky se mi vaří krev. Zírám na něj dál a ani si neuvědomuji, jak je moje tvář čitelná, přímo odhaluje každičkou myšlenku, která se mi honí hlavou. On se mi dívá do očí pohledem, který jako by pronikal až na dno duše, a neříká nic. Zuřím, ty slizkej netopejre, hnusáku arogantní, odporná zlá noční můro… Co si o sobě vůbec myslíš?… Mám neuvěřitelnou chuť vrazit mu pěst do toho bledého obličeje a pak ho ještě třikrát nakopnout do holeně… Živě si to představuji, úplně cítím sílu výpadu… vidím, jak mu po tváři stéká pramínek krve, jaká nádhera, rozkoš, slast… oči se mi rozzářily tou představou a on se ušklíbl.

“Slečno Saint Martin, sbalte si věci a opusťte učebnu, pokud se vám nechce pracovat. Ovšem tuto dvouhodinovku si nahradíte po večeři v mé pracovně. A berte na vědomí, že jste právě připravila svou kolej o 10 bodů.” Další chichotání a pobavené úšklebky ze strany zmijozelských a kýbl ledové vody na mé hlavě.

S očima pevně upřenýma do jeho vstanu. Odpovídám tichým, klidným hlasem (vůbec to tak necítím, pokoušejí se o mě mdloby ze samé zuřivosti, ale tu radost mu neudělám). “Jistě, pane profesore, jak si přejete.” Své emoce držím na krátké uzdě a ony se rvou a vzpínají, myšlenky mi přímo duní nehorázným řevem mého vnitřního hlasu.

Mám na večer lepší plány, než se přehrabovat ve smradlavých vnitřnostech, a navíc ve tvé nevábné přítomnosti, házet mločí ledvinky a muší střívka do odvaru z lopuchu – radši bych ti je hodila do ksichtu. (Lektvary mne nikdy neuchvátily a profesor lektvarů ve mně probouzí neskutečný chaos pocitů, ve kterých se absolutně nevyznám, předpokládám však, že kdybych ho mohla zabít, udělala bych to s nejupřímnějším potěšením.)

Z neznámého důvodu se zatvářil pobaveně a v jeho očích se blýsklo cosi neidentifikovatelného. Dost mě to vyděsilo.

Obvykle si na večeři pochutnám. I dneska by byla výborná, nebýt toho, že můj žaludek byl sevřený zlou předtuchou a chuťové buňky otupěly pod jedovatým pohledem, který po mě profesor Snape před chvílí vrhl. Díky tomu jsem usoudila, že dnešní večer bude rozhodně horší než hrozný. Ještě nikdy jsem nebyla po škole. Pravda, chrámová škola na ostrově Fílai, kterou jsem až do minulého roku navštěvovala, byla naprosto o něčem jiném. Nevím, proč si Brumbál vyžádal zrovna teď můj přestup, vůbec mi to nepřipadá vhodné. Je mi 18 a museli mne dát do nižšího ročníku, než bych měla navštěvovat. Konkrétně do pátého, patřím tedy na této škole mezi nejstarší a nejsem zvyklá na takovéto zacházení. Ovšem profesor Snape se mnou jedná jako s dementem, nesnáším ho… lektvary mi nejdou, v chrámu jsme jim nevěnovali takovou pozornost (alespoň ne v tomto měřítku). Vařili jsme pouze léčivé a povzbuzující čaje. Je jasné, že v mnohém jsem dost pozadu.

Ten hadr, co jsem si předevčírem musela nasadit potupně na hlavu, mne zařadil do Nebelvíru, sice mi šeptal do ouška něco o mé zmijozelské povaze, ale prý jsem napůl mudla a to se ve Zmijozelu nehodí. Nerozumím tomu a vlastně je mi to jedno. Zajímá mne, proč jsem tady. Určitě ne proto, abych se nechala ponižovat od toho černokněžníka za katedrou (a ať mi nikdo netvrdí, že není…).

Když otce zavřeli za několikanásobnou vraždu, matka mne odvezla k příbuzným do Egypta, bylo mi šest. Nikdy nevěřila, že to udělal, pořád plakala a nakonec se utrápila. Příbuzní se zbavili břemene starostí a dali mne do chrámové školy bohyně Isis. Vyrůstala jsem mezi samými ženami, jejich druh čar a kouzel je zcela odlišný od tohoto anglického. Byla jsem tam vlastně šťastná, jen jsem se nemohla rozhodnout, co vlastně cítím k otci. Byl velmi mladý, když jsem se narodila, vlastně puberťák, nezodpovědný blázen, ale matka ho milovala, prý byl krásný. Nikdy si ji nevzal, ale já jsem jako přídavek dostala jeho příjmení. Ašerah Saint Martin-Black. To příjmení nepoužívám, nikdy. Matka byla o dost starší než otec, mudla, on pocházel z rodu černokněžníků, ale prý takový nebyl, nevím, moc si na něj nepamatuju. Poznali se na nějakém koncertě. Občas nás navštěvoval, ale více se věnoval svým přátelům, hlavně tomu Potterovi.

Otočila jsem hlavu a podívala se na chlapce vpravo ode mne, černé, husté, věčně neupravené vlasy a zářivé, zelené oči, brýle, hezký profil. Tak to je Jamesův syn Harry. Taky je sirotek, mám pocit, jako bych ho měla chránit, jako by to byl můj malý bratr. Vím, že ho Snape nemůže vystát, a nevím proč, to dítě mu nic neudělalo, je mu jen třináct. Vzhlédla jsem k učitelskému stolu, Snape už dojedl a teď rozmlouval s profesorem Brumbálem.

Rezignovaně jsem odložila příbor, miluji bramborové placičky, a dnes poprvé se mi z nich zvedal žaludek. Asi tak za hodinu budu stát v jeho pracovně a kvedlat odpornou hmotu halucinogenního lektvaru… mor na něj.

Vpochodovala jsem do naší ložnice, Angelina a Alice se bavily o košťatech. Hm… létání, další věc, která mi nešla. Sedla jsem si před zrcadlo a jala se upravovat si vlasy. Zbytečná činnost, říkala jsem si, Snape stejně nedokáže ocenit ten dokonale vytvořený účes á la římská princezna. Dívala jsem se na odraz své tváře v zrcadle… matce se nepodobám, měla ohnivě rudé vlasy a zářivě modré oči, já mám vlasy jako havran a oči jako ztemnělá mračna před bouří. Výrazně klenuté obočí a řasy jako kartáče, usmála jsem se na sebe a na levé tváři se mi udělal ďolíček. Zřejmě jsem po otci. Moje pleť byla zlatavá od egyptského slunce, ale tady asi brzo vyblednu. Podívala jsem se na hodinky – půl osmé. Zvedla jsem se a s rameny rovnými vykročila vstříc té hanbě, ponížení a popravě… NENÁVIDÍM TOHO CHLAPA!!!!

Zaklepala jsem. “Vstupte,” ozvalo se a já jsem se zachvěla při zvuku jeho hlasu. Je možné, že bych byla takový zbabělec? Nebo to bylo něco jiného? Proboha co? Ašerah, vzpamatuj se, ty náno…

No, musíš uznat, že ten hluboký ocelový hlas má něco do sebe, odpověděl mi můj vnitřní hlásek. Zrádče, zavrčela jsem na něj a vstoupila, takže jsem už nezaslechla, jak se sama sobě vysmívám… nebyla jsem varována…

Seděl za stolem a četl. Při mém vstupu zvedl jen oči a v tu chvíli mi to došlo. Ten led, krutost, temná, černočerná hlubina jeho očí a to zvláštní světlo v ní… jak to, že mi to nikdy nic neřeklo… tak proto ten chaos pocitů… ten zmatek… došlo mi to. (Na svou omluvu musím říct, že nemám s muži žádné zkušenosti.) TEN CHLAP SE MI LÍBIL, a líbil se mi víc, než bych byla ochotná přiznat sama sobě. Dostala jsem na sebe vztek. ¼ co mi to dělám…?

NENÁVIDÍM HO, NENÁVIDÍM…… říkala jsem si, ale hrot té nenávisti byl otupen jakýmsi pošetilým citem. Takový vnitřní boj jsem nikdy v životě nemusela svádět, bylo to těžké… zase jsem stála a zírala na něj.

Díval se na mne zkoumavým, neuhýbavým pohledem, pak vstal. Byl vysoký, štíhlý a vzpřímený… jak to, že jsem si nikdy nevšimla jeho impozantnosti?

NENÁVIDÍM HO, NENÁVIDÍM… říkala jsem si, ale ztrácelo to sílu a můj vnitřní hlas na mne dělal škodolibé kiš kiš. To mi ještě scházelo, toto.

“O halucinogenním lektvaru mi pozítří předáte esej o dvou svitcích pergamenu, slečno Saint Martin, teď chci, abyste pozabíjela a vypitvala tyto netopýrky.” Rázem jsem vystřízlivěla, můj vnitřní hlas zmlknul a šel se někam stydět. Fuj, hnus, ekl!… havěť lezla po stole a vedle byl připraven velký nůž. Zatmělo se mi před očima… ten slizkej hajzl. Nikdy v životě bych se ničeho takového nedotkla. Zabít to a pitvat? Přemýšlela jsem, kolik dostanu let, pokud zabiju jeho, ale nedal mi čas. “Vy jste mě neslyšela? Nebo tu chcete stát a zírat do zítra? Začínám pochybovat o vašem duševním zdraví.” Uchopila jsem jednoho netopýrka a otřásla jsem se, jasně jsem cítila, že za chvíli začnu brečet, šimral mě v dlani a mně se ve druhé ruce třásl nůž. Nemohla jsem, ne! Podívala jsem se prosebně na profesora Snapea a bylo mi srdečně jedno, jestli se teď sama ponižuju. Lezla bych tu po kolenou, jenom abych to nemusela udělat. Jenže ten chlap neznal slitování, naklonil se, jeho tvář byla deset centimetrů od mé… “No?” otázal se nebezpečným hlasem. “Slečno? Čekám…”

Ruka s nožem se mi třásla, dívala jsem se na něj očima jako talíře… To si čekej třeba do jara…

Netopýrek mě kousnul. - Ty potvoro odporná, nůž prosvištěl vzduchem a uřízl mu hlavičku. Děsně se mi ulevilo… a je to. Všechno je jednou poprvé… Znovu jsem se podívala na Snapea. Narovnal se. “Pokračujte,” řekl suše. Tentokrát jsem nezaváhala, rozpárala jsem netopýrkovi břicho a můj vnitřní hlásek si prozpěvoval… “Ta podoba – vidíš, Ašerah, tu podobu? Pářu břicho Snapeovi, pářu břicho Snapeovi…la, la, la…”

Začalo mě to bavit, vzala jsem dalšího netopýra… sekám hlavu Snapeovi…… Vzhlédla jsem k němu a zářivě se usmála, díval se na mě s kyselým úsměvem, držel v ruce hůlku a, nevím proč, jí mířil na mne. Moje myšlenky jako by mu vycházely vstříc, vůbec mi to nevadilo… sekám hlavu Snapeovi, pářu břicho Snapeovi… usmívala jsem se jak o narozeninách.

Najednou jsem zpozorněla, všimla jsem si totiž těch nebezpečných plamínků, které jakoby náhle vzplanuly v jeho očích. Srdce mi pokleslo o tři patra… co se děje? Proč se tak na mě dívá, přece dělám to, co mi nakázal… a dělám to dobře, pomyslela jsem si s pýchou. A jediným elegantním pohybem rozťala netopýří hrudníček…

Když promluvil, byl jeho hlas ještě ledovější než obvykle (nevěřila bych, že je to ještě možné): “Jděte, slečno Saint Martin, doděláte to zítra, ve stejnou dobu!”

COŽE??!! ZÍTRA? Copak si ten člověk myslí, že obětuji druhý večer svého mladého života pobytu v téhle černé díře????? Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat, nůž v mé ruce se znovu zachvěl jako před tím, než jsem uřízla hlavičku tomu netopýrkovi. Podíval se na něj a pak do mých očí… spatřila jsem výzvu… Tak to zkus, udělej to, na co myslíš…

Obrátila jsem se na svůj vnitřní hlásek, ale ten se schoulil do klubíčka a předstíral spánek… no dobře.

Položila jsem nůž na jeho pracovní stůl a vztekle se vpila do jeho očí, byly neuvěřitelně temné, jako bych se dívala na dno propasti, svým způsobem mě to vzrušovalo… jako výzva k boji a zároveň varování, že mám před sebou silnějšího protivníka. Omamovalo mě to. Najednou jsem chtěla bojovat, byla jsem připravená, cítila jsem napětí ve svalech, vyplavený adrenalin koloval žilami jako oheň, dech se mi zrychlil a všechno ostatní přestalo existovat… důvody… následky… nic nebylo, jen my dva a boj. Ten pocit byl úplně neznámý, ale líbil se mi.

Udělal krok ke mně, jako by přijal tu výzvu.

Jenže najednou zazněl jeho hlas, tak odporně pobavený, výsměšný…

“Snad se se mnou nechcete prát, slečno…??” Jeho tvář byla jen kousek od mé. Začala se mi podlamovat kolena a mozek přestal fungovat, uchopil mne za loket a vyšoupl ze dveří. Konečně jsem se probrala.

Nemohla jsem tomu uvěřit, čekala bych zradu od kohokoliv, čehokoliv, ale nikdy ne od mého vlastního těla. Ploužila jsem se po schodech směrem k nebelvírské věži a ani jsem si neuvědomila, že brečím. Najednou mne někdo uchopil za předloktí… vzhlédla jsem. Nade mnou se tyčil profesor obrany proti černé magii… Lupin, Remus Lupin. Střetla jsem se s jeho zelenkavě oříškovýma očima, kolem nich bylo pár vrásek, jeho skráně byly prošedivělé, přestože byl mladý jako Snape a jako by byl můj otec. “Proč pláčeš?” zeptal se mě tiše.

Najednou jsem měla zvláštní pocit, líbil se mi, ale jinak než Snape…

Zcela nedůstojně jsem škytla: “Snape.”

“Profesor Snape,” řekl důrazně, ale usmál se. Byl zvláštním způsobem hezký, měl výraznou bradu s jemným důlkem. “Copak vám provedl profesor Snape, Ašerah?” Nedokázala jsem pocit křivdy identifikovat a tak jsem jen ublíženě zavzlykala.

Nevím jak, ale moje myšlenky se rázem začaly ubírat jiným směrem¼

Lupin, vysoký, hezký, laskavý… a Snape, temný, nevyzpytatelný, démon noci s krutýma očima… Je to ve mně? Proč dávám přednost tomu druhému?… Znovu jsem vzlykla, co to se mnou udělal, ten temný tvor s lesklými vlasy a podivuhodně smyslnými rty?

Profesor Lupin mne pohladil a já dostala chuť stulit se mu v náručí, věděla jsem, že on mě ochrání… možná před ním…, ale ne přede mnou samou. “Někoho mi připomínáte, jako byste byla podobná někomu, koho jsem znal…”

“Možná…” nedopověděla jsem… “Ašerah!!!” To byl Harry Potter. “Co tu děláš?”

Zase jsem měla pocit, jako bych mluvila s malým bratříčkem. Došel až ke mně a položil mi ruku kolem ramen. Byl o něco vyšší než já, přestože jsem o pět let starší. Podíval se na Lupina.

Vzhlíželi jsme k němu oba a najednou jsem si všimla, jak se jeho pohled změnil. Jeho úsměv se vytratil a místo toho se v jeho tváři objevil ostražitý, bolestný výraz.

“¼ možná, že jste znal mého otce,” dopověděla jsem. Jak jsme tam tak stáli s Harrym vedle sebe, jako by mu něco došlo, jako by si vzpomněl na něco dávného… “Harry, jdi zpět do věže!” přikázal chlapci.

Kluk zvedl obočí, podíval se na mě a pak odkráčel.

“Ašerah Blacková…” řekl Lupin nevěřícně, když Harry zmizel za rohem.

“Ano, Saint Martin-Blacková, nepoužívám příjmení svého otce už léta,” odpověděla jsem. “Znal jste ho?” Neodpověděl mi, jen se díval. Sledoval mne tak zvláštním způsobem, že jsem přestala myslet na Snapea a zpozorněla jsem. Vzdychl, “jděte spát, slečno, je už pozdě.” Když jsem odcházela, ještě tam stál a zamyšleně se díval mým směrem.

Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Co má Snape, co Lupin nemá…?

Co ví Lupin o mém otci? Otočila jsem se na bok, nemohla jsem usnout, ten vnitřní zmatek mi to nedovolil. Vstala jsem a sešla do společenské místnosti. Přistoupila jsem ke krbu a pak jsem si všimla, že tam nejsem sama. Byla hodina po půlnoci a v křesle seděl Harry.

“Ašerah, nemůžeš spát?”

“Ty také ne, jak vidím.”

“Musím myslet na Blacka…”

“Prosím?” Srdce se mi zastavilo. “Proč?”

Nevěřícně se na mne podíval. “Ty to nevíš? Ty nevíš, že utekl?”

Jen jsem zavrtěla hlavou. “Jde po mně,” řekl Harry.

“COŽE????” nevěřila jsem.

“Já tomu sám nerozumím, slyšel jsem to od Ronových rodičů.”

Polilo mne horko, potřebovala jsem být sama a přemýšlet.

“Co ti chtěl Lupin?” zeptal se. Nedokázala jsem mu odpovědět, cosi se ve mně svíjelo jako klubko hadů. Jen jsem pokrčila rameny a vzdychla, “půjdu si lehnout, jsem unavená.”

Zkoumavě se na mne podíval, ale neřekl nic, jen kývl hlavou.

Padla jsem na postel. Myšlenky vířily v chaosu mou hlavou…

Utekl… po dvanácti letech…¼ dokázal, jako jediný vůbec, utéci z Azkabanu – můj otec.

Snažila jsem si vzpomenout, jaký byl, jak vypadal Sirius Black.

Proč Harry říkal, že jde po něm?

Byli přeci s Jamesem přátelé… kašlal na nás kvůli němu. Říkali, že ho zradil, udal Voldemortovi, ale matka tomu nikdy nevěřila…

Za zavřenými víčky se mi objevil obraz rozesmátého mladého muže, skoro ještě chlapce, s temně šedýma očima jako mám já a černými, polodlouhými vlasy. Smál se, držel v náručí malou holčičku a vyhazoval ji do výšky… “Tati, tati…” pištěla šťastně¼

“Tati,” vzlykla jsem já.

Ráno jsem byla stejně unavená, jako když jsem si šla v noci lehnout.

Snídaně mi nechutnala, vůbec jsem netušila, co mi kdo říkal, co jsme se učili, co jsme měli k obědu, k večeři… Všimla jsem si, že po mně Lupin pokukuje častěji, než by se hodilo, a já vrhala kradmé pohledy po Snapeovi. Co na něm k čertu vidím, ten chlap se tvářil jako několikanásobný vrah a co chvíli hodil velmi nepříjemný pohled po učiteli obrany proti černé magii.Co má proti Lupinovi? Zase jsem je srovnávala. Oba byli svým způsobem velmi přitažliví muži.

Ale to lechtání v břiše jsem cítila při pohledu na Snapea. K Lupinovi bych se nejradši přilichotila a nechala se mazlit… určitě bych se cítila bezpečně v jeho náruči. Jeden je jako bezpečný přístav a ten druhý… to je rozbouřený oceán, ledová smršť, plamen z předpeklí… mám nepříjemný pocit, že se těším na večer.

Myslím, že začínám vzdávat ten marný boj sama se sebou a konečně si přiznám pravdu. Chci ho, nesnáším ho, obdivuji ho, bojím se ho. Něco mne k němu táhne i přes tu absolutně nesnesitelnou povahu.

Je osm večer a já opět stojím přede dveřmi jeho pracovny, žaludek mám malý jako špendlíkovou hlavičku. Klepu.

Dveře se otevřely, stál za nimi a shlížel na mne s mrazivým výrazem. “Pojďte dál.”

Podlamovala se mi kolena, když jsem vcházela.

Ustoupil mi z cesty a jak jsem ho těsně míjela, ucítila jsem jeho vůni, byla kořeněná, jemná… afrodiziakum… Musela jsem se opřít o krb, dívala jsem se do plamenů a udivovalo mne, že uvnitř sebe cítím větší žár než sálal z ohně. Když jsem se odvážila zvednout k němu pohled, zjistila jsem, že mne opět zkoumavě pozoruje. Narovnala jsem se. Tak to ne, tohle na mně nesmí poznat, budu předstírat, dokud to jen bude možné. Pokrčila jsem nos a pokusila se vypadat zhnuseně.

S rádobynonšalantní lhostejností jsem přešla k jeho pracovnímu stolu. Po mé pravici byly dveře, můj instinkt mi napovídal, že tam bude zřejmě jeho ložnice. Představila jsem si, jak se odráží černé vlasy od bílého povlečení, jeho uvolněné spící tělo, pravidelně se zdvihající nahou hruď… spící dravec… Zaplavila mne přílivová vlna nemravných myšlenek a mrzkého chtíče. Tentokrát jsem se neodvážila zvednout oči, tohle neutajím, sálalo to ze mne každou buňkou těla. Rychle jsem přestěhovala myšlenky do pracovny profesora Lupina. Když Snape zvedl hůlku a tiše cosi vyslovil, myslela jsem už na něj.- Lupinova náruč… moje myšlenky vystřelily směrem k němu a nekontrolovatelně vířily. Bylo to strašně nepříjemné, ale nedokázala jsem tomu vzdorovat. Viděla jsem obrazy, na které jsem si přála zapomenout, spatřila jsem otcovu tvář pološílenou vzteky a bolestí, plačící matku… a pak najednou se na povrchu objevily mé nejniternější touhy… já v objetí Rema Lupina, laskání jeho rukou a polibky pevných rtů… A pak najednou Severus Snape, jeho oči byly nebezpečně blízko mých, sklonil hůlku, mysl mi přestala vířit.

“Máte slabost pro vlkodlaky?” zeptal se ledově. Nechápala jsem. Těžce se mi dýchalo, propadala jsem se do bezedné černé propasti, která nemá konce, a bylo mi všechno jedno – mdloba, sladké bezvědomí… nebyla mi přána, cítila jsem, jak mi ovinul ruku kolem pasu a pevně mne k sobě přitiskl. Kdyby se teď rozhodl mne zabít, neodporovala bych mu. Jeho oči divoce zajiskřily, díval se na mne pohledem šelmy připravené k útoku a já jsem byla lovná zvěř chycená do pasti. Byla jsem stále na pokraji mdloby, vdechovala jsem jeho vůni a mé tělo přestalo podléhat rozumu. Pohlédla jsem mu do tváře a zaútočila na jeho rty bez ohledu na možné následky…

Paže jsem pevně ovinula kolem profesorových ramen a zoufale se k němu přitiskla, jestli mne pustí nebo odstrčí, zabije mne to…

Neudělal ani jedno ani druhé, přitiskl mne na svůj pracovní stůl a sklonil se nade mnou, vlasy mu padaly do tváře a oči zářily pološíleným leskem, jeho rty naléhavě hledaly mé a ruce klouzaly po mém těle. Chtěla jsem strhat jeho hábit a prudce jsem do něj zaklesla prsty, ale sevřel mi zápěstí a ruce odtáhl. Bojovala jsem ze všech sil, abych se znovu dostala k jeho tělu, ale držel mě pevně, začala jsem vzlykat. Chraplavě se zasmál a jediným pohybem hůlky mi připoutal zápěstí k nohám stolu. Byla jsem naprosto bezmocná a odkázaná na jeho milost či nemilost, po tvářích mi tekly slzy, ale zároveň jsem cítila téměř neuvěřitelnou rozkoš. Trochu se odtáhl a díval se na mne, zjevně se vyžíval v  pocitu moci. Jediným pohybem ze mě strhnul hábit a pak pomalu přejížděl dlaní po mém nahém těle… bylo to k zešílení……¼

Z jeho kabinetu jsem vyklouzla kolem půlnoci, kolem ramen mi přehodil svůj plášť, protože z mého hábitu nezůstalo nic. Byla jsem nádherně unavená, vyčerpaná, spokojená, a pro tuto chvíli dokonale šťastná. Nevšimla jsem si totiž jeho zlého pohledu, když jsem za sebou zavírala dveře, toho úšklebku, při kterém by mi jistě přeběhl mráz po zádech.

K mé naprosté spokojenosti jsem byla “po škole” téměř každý den, vznášela jsem se po chodbách s neustávajícím úsměvem. Lupin mne pozoroval stále pozorněji, a tak mu neušly moje zářící pohledy, které jsem co chvíli vrhala na svého milence, a jeho tvář se kabonila čím dál tím víc.

Neměla jsem ani čas přemýšlet o svém otci, který se skrýval před spravedlností, myslela jsem jen na Severuse. O svátku Všech svatých jsem se zrovna vracela z Velké síně s vidinou dalšího příjemně stráveného večera, když tu jsem uslyšela jeho jméno… ozývalo se ze všech stran a v hlasech se mísil strach s nervozitou… Sirius Black!

Dal o sobě vědět, a to pořádně… nožem rozpáral obraz chránící vchod do nebelvírské věže. Nikdo nechápal, jak se dostal dovnitř, a já jsem měla tak zvláštní, nepopsatelný pocit… byl tu…

Rozběhla jsem se za Severusem, ale dříve, než jsem ho uviděla, zaslechla jsem hlasy… jeho a Lupinův… nerozuměla jsem, co říkali, pouze jsem zaregistrovala tón, kterým spolu rozmlouvali.

Rozhodně se nedal nazvat přátelským. Připlížila jsem se podél zdi téměř až ke dveřím učebny, ze které se rozhovor ozýval.

Lupinův hlas zněl podrážděně a měl varovný podtón: “Nech Ašerah na pokoji,… co tím chceš dokázat?”

Severus zasyčel odpověď tak tiše, že jsem ji téměř nezaslechla: “Vím, jak si vychutnat pomstu, Lupine, ona je jediné dítě Siria Blacka a teď patří mně…”

Šokovaně jsem se odpotácela zpět do Velké síně. Zase jsem měla o čem přemýšlet. V hlavě mi neustále zněla slova: vychutnat pomstu…

Nedokázala jsem z toho vyvodit vůbec nic. Nechápala jsem, o čem to mluvili… Chtěla jsem jenom Severuse, ostatní mi bylo lhostejné, to, co bylo důležité, bylo jeho tělo, rty, polibky, doteky… naše noci…¼

Včera se mi konečně podařilo uniknout jeho poutům a strhnout mu hábit tak, jako to dělal on mně. Zuřil. Zaútočil na mne ještě dravěji než obvykle, a pak jsem to zahlédla… na jeho paži. Tetování…………… při pohledu na ně se mi zježily vlasy v zátylku… Voldemortovo Znamení zla.

Začala jsem se nekontrolovatelně třást¼ tak on byl… Smrtijed… vrah, surový, bezcitný kat, popravčí mudlů, dobře jsem ho odhadla… černý mág. Všiml si změny v mém chování a zabodl se mi pohledem do tváře, mé myšlenky se tam musely odrazit, protože se nevesele usmál, chytil mne za hrdlo a jemně stiskl, se rty těsně u mé tváře sykl: “Budeš mlčet, Ašerah…” Najednou jsem si uvědomila, že mne ten pocit strachu z něj vzrušuje… vycítil to a znovu se usmál zvláštním, sebevědomým, krutým úsměvem… Své rozbolavělé tělo jsem dovlekla do nebelvírské věže až k ránu.

Školní rok uběhl, ani nevím jak. Prázdniny se nechutně přibližovaly.

Neuměla jsem si představit, že bych měla strávit dva měsíce bez něj… jsem závislá…

Tu noc jsem si šla lehnout dříve. Měl být úplněk, to většinou nemůžu usnout, ale dnes byl měsíc schovaný za mraky……

Probudilo mne táhlé vlčí zavytí, a pak zuřivý štěkot psa… proboha, co se to tady děje…?

Vstala jsem, byla velmi teplá noc, přesto mi přejel mráz po zádech a já se zachvěla, když vlk znovu táhle zavyl. Jako by se to ozývalo z pozemku před hradem… Štěkot psa i vytí vlka se vzdalovalo.

Přehodila jsem si přes krátkou, lehoučkou košilku krémové barvy Severusův černý plášť, usmála jsem se… jemná francouzská krajka s ním krásně kontrastovala.

Přistoupila jsem k oknu a vyhlédla… divoká změť stínů… před chvílí vyšel měsíc… Štěkot a vytí psa se změnilo v bolestné skučení… vlka už slyšet nebylo.

Pohlédla jsem vzhůru do tváře měsíce… no, dnes už asi neusnu… zářil plnou silou. Sešla jsem do společenské místnosti a posadila se ke krbu. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla a dívala se do plamenů, ale najednou se obraz u vchodu odkryl a dovnitř vtrhla profesorka McGonagallová. “Slečno Blacková, pojďte okamžitě se mnou, prosím!” …Blacková? Tak mi neříkali od té doby, co byl otec uvězněn… co se to tady, k čertu, dneska děje ?

Jako v tranzu jsem se zvedla a následovala profesorku ven z věže, tam stál Albus Brumbál a tvářil se stejně vážně jako McGonagallová. “Pojďte, Ašerah, otec vás chce vidět.” Prudce jsem se zastavila a pohlédla na něj nevěřícně a šokovaně, bylo mi jako by mi vrazil nůž do břicha a otočil jím. To se mi přece nemůže zdát, nespím… otce jsem neviděla dvanáct let… a teď… cože??

“Byl dopaden na školních pozemcích a je držen v pracovně profesora Kratiknota. Ministr už poslal pro mozkomora, řekl jsem mu, že jste zde, a on vás chce vidět.”

Mozkomorův polibek, něco takového si nezaslouží nikdo… začala jsem hystericky vzlykat a rozběhla se chodbou ke Kratiknotově pracovně. Přede dveřmi stál Severus a tvářil se vítězně, škodolibá radost z něj přímo čišela. Když mne spatřil, v očích se mu objevil přímo fanatický lesk. Zastavila jsem se před ním a zírala mu do planoucích očí, profesorka McGonagallová mne dohnala a pohlédla na něj, pak na mne, a řekla: “Dopadl ho profesor Snape a zachránil přitom život Harry Potterovi, je navržen na Merlinův řád.”

Přes slzy jsem ho viděla jako v mlze. Otevřel dveře a ustoupil. Stála jsem ve dveřích místnosti a snažila se rozmrkat clonu slz. Zaslechla jsem z kouta místnosti, jak se zvedl ze židle, otočila jsem se tím směrem. Dvanáct let… sevřel se mi žaludek, muž proti mně byl tak nepodobný tomu chlapci z mých vzpomínek. Díval se na mě, žhnoucí oči v bledé propadlé tváři, odraný, špinavý, zarostlý, vyhublý až hrůza…¼ můj táta. Severus stál vedle mne a sledoval nás ostřížím pohledem, neunikl mu jediný pohyb, pohled ani hnutí mimického svalu.

“Ašerah,” vydechl Sirius chraplavě, “holčičko, ty‘s vyrostla, byla jsi tenkrát tak malinká…”

“…Je mi osmnáct…… otče,” znělo to jako zakrákání vyrážené mezi vzlyky. Hned jsem si ujasnila, co k němu cítím… tati, tatínku… pištěla před dvanácti lety holčička v jeho náruči…

Málem jsem ho porazila, když jsem mu vlítla do náruče. Objal mne.

Seděli jsme na pohovce a on mi vyprávěl svůj příběh, brečela jsem jak šílená, ale neměli jsme tolik času, kolik bychom potřebovali… po dvanácti letech… Mozkomor se blížil. Severus mne uchopil za loket a vlekl mne ze dveří, “ne, ne, nech mě, pusť…¼ tati…”

Sirius vztekle zařval a podíval se na Snapea jako by ho chtěl zabít, ale to už se za mnou zavřely dveře a oni tam zůstali sami. Brumbál a McGonagallová odešli. Seděla jsem na zemi u dveří a nepřestávala brečet. Nemohla jsem slyšet, co mu Snape říká…

Syčel Siriovi do tváře jako had a oči mu planuly záštiplně a vítězoslavně.

“Za chvíli bude po všem, Blacku, chci, abys věděl, že tvoje dcera patří mně, její tělo i duše… Stane se mojí ženou a matkou mých dětí…” usmál se s takovou krutostí a přímo zářil štěstím.

Sirius se po něm vztekle vrhl, holýma rukama se mu sápal po hrdle… “Neodvažuj se dotknout mé dcery, Snivelli…,” zachrčel.

Snape o krok ustoupil a suše se usmál, “pozdě, Blacku, dotýkám se jí každou noc… a bude to tak i nadále…,” odstrčil ho a vyšel ze dveří.

Zvedl mne ze země a vlekl chodbou pryč…¼ omdlela jsem…

Probrala jsem se s pocitem, že se stalo něco strašného, otevřela jsem oči, vedle mne na posteli seděl Harry a usmíval se od ucha k uchu.

Nevěřícně jsem na něj zazírala… Rozesmál se, “všechno je v pořádku, mému kmotrovi se podařilo zmizet. Je v bezpečí.”

“Jak se to…?”

“To ti teď nemůžu říct, možná někdy…”

Zamračila jsem se na něj.

“Nemrač se, tvůj otec přece žije, to je nejdůležitější.” Šklebil se, “věděla jsi, že jsem Siriův kmotřenec? Jsme vlastně jedna rodina…”

“A Lupin?” zeptala jsem se… zvláštní, že jsem si na něj vzpomněla, ani nevím proč…

“Ten je asi ještě někde v lese…”

“Co? V lese? Co dělá v lese?”

“Je úplněk, ty sis ničeho nevšimla?” To byla Grangerová, která seděla vedle něj a tvářila se odporně přechytrale a nadřazeně. Vyplázla jsem na ni zcela nedůstojně jazyk a urazila jsem se. “Čeho jako jsem si měla všimnout?”

“Profesor Lupin je vlkodlak.”

Zůstala jsem čumět… vlkodlak. Postupně mi některé věci začaly spínat.

Tak tohle tenkrát myslel Severus, když se ptal… musel vědět, nevím jak, že se mi Lupin líbí.

Severus… zvedla jsem se z postele. Oblékla jsem se a přes protesty madame Pomfreyové vyrazila z ošetřovny ke sklepení. Smála jsem se od ucha k uchu, táta byl v bezpečí a on… no, asi bude trochu naštvaný… uvidíme.

Vtrhla jsem do jeho sklepení jako vichřice. Stál u krbu a při mém příchodu zvedl hlavu. Lekla jsem se, na tohle jsem nebyla připravená… takový vztek, nenávist, zuřivost…… Černé oči mne propalovaly. Srdce se mi zastavilo, nejspíše strachy. Chtěla jsem vycouvat – to se ozval pud sebezáchovy. Vrhl se na mě jako by mě chtěl zabít. Vykřikla jsem… síla, se kterou mne srazil k zemi, byla neuvěřitelná… mstil se. Mstil se za to zklamání, za rozčarování…, a mstil se na mém těle. Bolest se mísila s rozkoší… zase jsem ho milovala a nenáviděla zároveň. Rvala jsem se a on drásal moje tělo……

Vyhrabala jsem se zpod hromady roztrhaných zmuchlaných hadrů, které zůstaly z našich hábitů. On ležel vedle mne se zavřenýma očima, ale nespal, ve tváři měl pořád to napětí a zlobu. Bolelo mě to víc než modřiny a krvavé šrámy, které mi způsobil…

Poslední den a pak dva měsíce prázdnin. Šla jsem za Brumbálem, chtěla jsem, aby mne nechal po ten čas tady ve škole. Neměla jsem kam jít, jediná možnost by byla vrátit se na léto do Egypta, ale to se mi nechtělo. Přála jsem si zůstat tady… s ním… Severus se jen těžko vzpamatovával z utrpěné porážky.

Ředitel stál v Lupinově pracovně a o něčem velmi vážně diskutovali. Lupin držel jakýsi papír a právě ho podal Brumbálovi. Ten se do něj začetl, a pak kývl hlavou. Zdvihl zrak a spatřil mne.

“Ašerah, to je dobře, že jste tady, právě jsem vás chtěl nechat zavolat.”

Žaludek se mi scvrkl “…proboha, je něco s otcem????!! Chytli ho???”

Usmál se. “Ne, váš otec je v bezpečí, ale přeje si, abyste byla v bezpečí i vy.”

Co prosím? Mně přece nic nehrozí…

“Sirius si přeje, abyste strávila prázdniny u profesora Lupina… byli s vaším otcem dobří přátelé,” dodal, když viděl, jak nedůvěřivě se tvářím, “Sirius si myslí, že by na vás měl někdo dohlížet, než dokončíte školní docházku, třebaže jste již dospělá.”

Nadskočila jsem. Papínek má najednou starost… Ať si hlídá Harryho, já se o sebe postarám…

Brumbál se lehce zamračil. “Jste svému otci velmi podobná, nejen fyzicky, ale máte i stejně zbrklou a vášnivou povahu… myslím, že bude jedině vhodné, když na vás Remus dohlédne.”

Podívala jsem se na Lupina a on se na mě usmál.

Hmmm, představa letošních prázdnin se mi začala líbit.

Když jsme s Remem odjížděli, ještě jsem se ohlédla, abych zamávala Harrymu. Nahoře na schodech stála temná postava… s tváří bílou jako duch, sledoval nás profesor lektvarů, pěsti měl zatnuté… zuřil, kdybych stála blíž, možná bych slyšela jak skřípe zuby. Vzpomněl si, že mám slabost pro vlkodlaky?? Usmála jsem se na Lupina a položila mu důvěřivě hlavu na rameno, objal mne rukou kolem ramen a lehce mne k sobě přitiskl. Kočár drkotal po cestě a já byla pro tuto chvíli dokonale šťastná……