|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
______________________________________________________________________________________________________________
Amygdala
(TY: polykala sebe samou za své účasti)
V noci se déšť staral o zem
tak,
že ráno se hlína rozpouštěla
a mizela v sobě.
Polykala stopy
svého vlastního zvířete,
obličeje sunoucího se chodidly na dél
a především na výš.
Pak zapadla hloubkou očních jam.
Vědomí, že ústy sahá především do sebe, vědomí
očních jam a paměti
stop.
Hlína, zaskočená vlastním strachem,
jak přikrýt to jiné,
to cizí,
dřevěné
někde v hloubce, jámě,
pod povrchem jen několik stop.
A vědomí se vrstvilo,
čistě ústrojně a zážitečně
zažívalo trakt.
Vedl se špičkou jazyka kamsi k játrům,
jádrům žluči
stop.
A vrstvilo se,
jako hlína sama sobě,
jako strach,
jako dřevěné
a v rozích kovy žihadel.
A spouštělo se, zvíře,
pouštělo se,
vědíc že strach je zvíře ústrojí.
A strach, ústrojí
náhle párové, se tak stal
ze sebe strach, orgán
samodružný pro tvé vědomí.
______________________________________________________________________________________________________________ |
|
|
