„Budeš mluvit na tenhle diktafon a popiš mi úplně všechno, co se v tom dni stalo, ano?“

„Jo, ale nejdřív si to musím přehrát v hlavě.“

„Jistě. Máš čas.“

„Aleno!“

Uch, jak někdo může vyslovit takhle moje jméno. To je jak na služku proboha.

„Aleno! Běž otevřít!“

„Jó, už běžím.“

Pomalým pohyby zavírám lahvičku s lakem a jdu ke dveřím s rukama napřaženýma před sebou. Zlehka beru kliku do ruky a jen co ji zmáčknu, dveře se rozrazí a někdo mi padne kolem krku.

„Čáu Aleno! Moc ráda tě vidím. Seznam se tady s Markem. Marku to je moje neteř Alena a Aleno to je můj přítel Marek.“ Na slovo přítel dala moje teta Bára jemný důraz. Střídavě se dívám na tetinu rozzářenou tvář a na mírně rozpačitého Marka. Tak teta si konečně našla chlapa a to jsme ji už odepsali…

 Chci stisknout Markovi ruku, ale omylem prsty zavadím o jeho modrý svetr, kam se nádherně obtisknou moje čerstvě nalakované nehty. Teta se přestala usmívat  a Marek už rozhodně rozpačitě nevypadal a já jsem tuto trapnou situaci řešila úprkem, jak jinak. A kam se v bytě 3+kk schovat? Na blbou otázku blbá odpověď. Schovat se jedině pod máminu sukni. Aspoň jí sdělím tu novinu. Máma se ale vůbec netváří nadšeně.

„Výborně, ještě víc lidí tady potřebuju! Jak se sem narvem? Kdo vám všem bude vyvářet?“

„Neřvi na mě, já za to nemůžu.“ Urazím se a odcházím do pokoje.

„A kde je sakra táta? To není schopnej koupit kapra?“ křičí za mnou ještě.

„Nevim!“ vyštěknu a prásknu dveřma od svýho pokoje. Slyším jak máma vítá sestru s Markem a odvádí je do obýváku.

Crrrr.

„Aleno!“

„Jó!“

Za dveřma stojí táta kácející se pod tíhou nakoupených potravin.

„Uf, díky Alčo.“ Pomáhám mu něco vzít a neseme to do kuchyně.

„Stala se mi taková věc“, vypráví táta, „stojím ve frontě a vyhlížím toho největšího kapra. Taky, že sem ho našel a ukazuju ho tomu kapřímu popravčímu, když v tom se mi za zády ozve, „pané nechte mí hó.“ Otočím se a za mnou Vietnamec, kterej se na mě prosebně dívá a zase, „pané nechte mí hó.“

„A nechals mu ho?“ ptám se.

„No jasně, že ne, když nás bude tolik.“

„Tys mu ho nenechal? Vždyť jsou Vánoce!“

„No a?“

Zakroutím nad tímto člověkem, který naprosto nechápe smysl Vánoc, hlavou a snažím se zmizet do svého pokoje, abych nebyla na ráně a nemusela nic dělat.

Crrrr

„Aleno!“

„Ježišmarja!“

By mě zajímalo koho to k nám přiválo tentokrát. Otevřu dveře a něco obrovského a chlupatého mě obejme a vrazí mi dvě mlaskavé pusy na tvář.

„Jé ahoj, co tady děláte, vždyť ste měli přijet až zítra ráno.“

„Tomu říkám přivítání, ty snad nejsi ráda, že jsme přijeli? A my sme se na tebe tak těšili, ale neboj za tři dni zase odjedeme a rok nás neuvidíš.“

„Ale né babi, já to tak nemyslela.“ Omlouvám se jí, ale v duchu si myslím svý. A to svý je, že babička musela bejt v minulym životě otrokář a moc se jí to líbilo, a tak to dělá i dneska.

„Mami?“ tón, kterým máma promluvila byl naprosto zoufalý.

„Hm, tak to vypadá, že ty máš ze mě taky radost. To mám za všechnu tu lásku, kterou jsem ti věnovala! Víš co jsem kvůli tobě všechno obětovala? Nejlepší taneč…“

„Neber si to Zdeničko osobně, jsme jenom trošku překvapení, to je všechno.“ Snaží se táta zachránit situaci. Podle babiččinýho pohledu se nezdá, že by táta něco zachránil. Babička se na něj podívá jak na mouchu, kterou je potřeba rozmáčknout, jinak nakazí nějakou hroznou nemocí celé lidstvo. Čekala jsem nějakou jízlivou poznámku na tátův účet, ale nic takového se nekonalo. Babička zvedla ze země dvě objemné igelitové tašky a vplula do obýváku. „Kde je Honzík?“ zahulákala babička z obýváku na mamku v kuchyni.

„Ehm, leží v postýlce.“

„Proč?“

„Je nemocnej.“

„Nemocnej? Proboha! Co se mu stalo? Ty ho neoblíkáš zrovna nejtepleji, viď? To mě se něco takového s tebou nestalo. Chudinka moje. Co s těma dětma děláš.“

Znovu jsem chtěla nenápadně zmizet a konečně si sundat ten zbývající lak na nehtech.

Když v tom: „Jakej debil dal kuře do mrazáku! To se mi snad zdá!“

S hrůzou jsem si uvědomila, že to kuře jsem do mrazáku dala já. Přišourala jsem se do kuchyně a začala blekotat omluvu.

„To je mi teď prd platný  ty tvoje omluvy. Vždyť je to zmrzlý jak… To do oběda nestihnu rozmrazit a nic jinýho nemám! Ty seš snad úplně blbá!“ a flákla s tím zmrazeným kuřetem o zem. Byla to taková rána, že jedna dlaždice se rozlomila vejpůl. Koukaly jsem na to. Máma po chvilce šla kuře zvednout a já se radši vytratila, aby mi ho nehodila na hlavu. Z obýváku se ozývaly vzrušené hlasy, tak sem se tam šla mrknout. Naskýtá se mi tento pohled. Děda sedí v křesle a kolem něj pobíhá babička, táta, teta a Marek. Babička lomí rukama, teta dědu ovívá nějakým hadrem, táta se ho na něco ptá a Marek stojí opodál a na všechny udiveně kouká. Po chvilce je to všem jasné, dědečkovi se vážně přitížilo a musí honem do nemocnice. Máma, která nic nevěděla přišla z kuchyně.

„Co mu je?“

„Prý se mu zvýšil tlak, jedem s ním do nemocnice.“

„Tak proč nejedete a pořád tady stojíte? Jeďte!“

„Já bych jel, ale tvoje matka chce jet taky, ale nechce jet se mnou.“ Říká táta nakvašeně, asi ho to už nebaví, ani se nedivím.

„Marku umíte řídit?“ obrací se máma na Marka.

„No, ano.“ Odpovídá Marek.

„Nemusí nikdo řídit, už jsem zavolal sanitku.“ Ozve se děda z křesla. Nikdo to moc nepobral, ale náhlé řinčení zvonku všechny ujistilo, že sanitka je tady.

„Stejně pojedu taky a Marek se mnou.“ Nedala babička prostor žádným námitkám.

Když ti tři odešli, začala teta povykovat, že pokud příjde o Marka, někdo si to odnese.

Já sem právě šla konečně do svého pokoje, když v tom…

„Aleno! Běž nakrájet cibuli!“ volá na mě táta.

Já nesnáším krájení cibule. Je to jediná práce, kterou v domě zastávám. Nepustí mě k ničemu jinýmu a pak si ze mě ještě dělají srandu, že neumím vařit, prát nic…Jak já to nesnáším! Pořád u toho brečím! Pak od toho celá smrdím, ten pach se za mnou vleče celej den! Cokoliv pak dělám, má příchuť cibule. Nechápu k čemu to vlastně je? Vždyť stejně v tom jídle není skoro cítit.

 Snažím se nějak vymluvit, ale ne. Musím. S děsivým úšklebkem na mě čekají hned tři. Prý do salátu. Fajn! Popadnu jednu a třísknu s ní o kuchyňskou linku, jako kdyby mi to mělo nějak pomoct. Třeba by se mohla nakrájet sama. Netrpělivě čekám a doufám v zázrak.

Nic.

Pustím se do nich sama.

 Na tohle ani nechci vzpomínat, i teď bych se vzteky rozbrečela.

Jen co to dodělám zazvoní zvonek.

„Kdo to sakra je.“ Nadává máma v zlé předtuše a jde otevřít.

„Cože? Tak rychle zpátky?“ Žasne máma.

„Ty bys tam radši svého otce nechala déle?“

„Ne mami, tak sem to nemyslela.“ Brání se máma.

„Tak co mu bylo?“ vloží se do debaty táta.

„No…prý nic.“ Znejistí babička. „Ale ti pražští doktoři jsou úplně k ničemu.“ Pozvedne znovu hlavu. Táta zbrunátní, no nedivím se, když jeho táta je primář. Chtěl by se hádat, ale babička zmizí do obýváku. Táta se zatváří tak zvláštně a jde do ložnice. Teď se mi ty vzpomínky trošku mísí dohromady, moc sem to nestihla. Vidím jak táta vybíhá z ložnice s pistolí v ruce, míjí mě, já řvu, máma řve, táta vběhne do obýváku a ozve se „prásk, prásk“ a tupá rána na zem.

„Tak co, už sis to srovnala?“

„Jo.“

„Tak teď všechno pěkně povíš na tenhle diktafon.“

„Zabil ji táta,prostě vběh s pistolí v ruce do obýváku a zabil ji.“

„Víc nic?“

„Co víc?“

„Já nevím, třeba něco na jeho obhajobu, něco jako, že byl rozrušený, vystresovaný, pod vlivem prášků nebo tak něco. Takhle si ho vyřídila, vždyť je to tvůj otec…“

„Už jsem vám říkala, že nesnáším krájení cibule?“