Spím. Nevím jak dlouho. Nevím kolik je hodin. Nemám ponětí o tom, kdy jsem usnula a v jaké poloze. Teď zrovna nevím nic. Nad ničím nepřemýšlím, nic nevnímám. Na nic nevzpomínám, mozek si teď dělá starosti tak akorát s tím, aby všechny moje životní funkce správně běžely. Jo a vyrábí sny. Spím, ale najednou začnu něco vnímat. Cítím, že padám. Zastavuje se mi dech a celé tělo se napne, jak očekává náraz. Nepadám příliš dlouho a po chvilce dopadnu. Nedopadnu sice tvrdě, ale náraz cítím a probudím se úplně. Sednu si. Otevřu oči. Nechápavě se rozhlížím kolem sebe a zatím nevidím nic. Poté co si oči přivyknou tmě a já si uvědomím, že jsem odnikud nespadla, sama se nad sebou ušklíbnu. Sice pořád trošku zmatená, ale šťastná, že se nic „můjživotohrožujícího“ neděje, plácnu sebou zpátky do postele. Převrátím se na svůj usínací bok a jen čekám na to, až mi v 6:40 zazvoní budík. Ale pořád nic. Ten pád mi vrtá hlavou. Zdálo se mi, že jsem ztratila rovnováhu a žuchla třeba z žebříku? Ze stromu? Střechy? Měla jsem o něčem takovém sen? Nevím. Myslím si, že ne, protože si na nic nevzpomínám. Ale co by to mohlo být jiného? Prostě se mi zdálo, že lezu po žebříku a najednou z něj padám. A ten sen byl tak skutečný a živý, až mě to probudilo. Dobrou.

Pííp.

Na to co se mi stalo tenkrát v noci bych si už asi nevzpomněla, kdyby…

Spím. Náhle začnu něco vnímat. Cítím, že padám. Po chvíli, která netrvá dlouho dopadnu a probudím se. Zrychleně dýchám a jsem zpocená. Sednu si na postel. Sakra. Já se lekla. Fajn. Všechno je v pohodě. Nic se neděje, hlavně se musím uklidnit. Z čeho jsem se zřítila tentokrát? Já si na nic nevzpomínám! Nezdálo se mi nic! Co to je?