Mám v pokoji zrcadlo a před ním otočnou stoličku od pianina. Sedávám na ní a pozoruji odraz v zrcadle. Jsem a zároveň nejsem to já. Dívka v zrcadle má stejné rysy, ale výraznější lícní kosti. Stejné oči, ale tmavší barvy. Stejná ústa, ale smyslnější. Vlasy má dlouhé, kaštanově hnědé. Točí se jí v nádherných rokokových loknách kolem obličeje a spadají jí téměř k pasu. V letních dnech, když se jí do vlasů opírá slunce se zdá, jako by měla svatozář, tak se jí lesknou. Zato má hlava je pokryta krátkým ježkem temně rudých štětin, kterým k jejich nepřirozenému odstínu dopomohla chemie.

Bývá oblečena do krátké světle modré sukně a bílé halenky. Nic nemůže tolik kontrastovat s mým hnědým svetrem a sepranými džínsy. Ačkoliv sedí, poznám, že má dlouhé štíhlé nohy úzký pas, ale oblé boky a halenku má v těch správných místech ideálně vzedmutou. Jaký rozdíl proti osobě sedící naproti! Nevkusné oblečení jen zvýrazňuje to, co jsem chtěla ukrýt. Postava Věstonické Venuše nemůže soupeřit s křivkami Venuše z Kyrény. Dívka, co proti ní každé ráno sedávám, jako by vypadla  ze snů mé matky o ideální dceři.

Není v zrcadle sama. Nikdy jsem si toho nevšimla, až před pár měsíci. Ona stále seděla na židli, ale za ní se objevila tmavá postava. Nevypadala, že by jí vnímala, ale mně přešel mráz po zádech. Stín se opíral o dveřní rám. Nenašla jsem odvahu otočit se a přesvědčit svou vyděšenou mysl, že se mi jen zdá. Byl tam, každým dnem jasnější a jasnější, přesto bez rysů. Až jednoho dne jsem poznala, že jde o mladého muže. Neviděla jsem jeho tvář, byl stále příliš daleko, příliš rozmazaný. Přesto jsem cítila podivné mrazení kolem žaludku.

Když začala být mužská postava výraznější zdálo se, že si dívka konečně uvědomila jeho přítomnost. V jejích očích se objevil nový výraz, snad překvapení, který se nakonec změnil v potěšení. Pak, poprvé za celou tu dlouhou dobu, co jí znám, se dívka otočila a na muže pohlédla. Nevím, jak dlouho ten pohled trval, snad pár vteřin, snad celé dny.

Muž se začal hýbat. Takovým způsobem, který připomínal kreslený film rozkreslený okénko po okénku.  Den po dni se přibližoval k dívce a já mohla poprvé  pozorovat tvář, která se tolik podobala tváři mýtického Adonise. Měl vlasy barvy havraních křídel, které mu rámovaly tvář. Neměl rysy ostré, zato velmi výrazné. Jeho oči byly tmavě modré, jako oceán před bouří a stejně tak hluboké. Orlí nos ještě umocňoval pocit, který ve mně vzbuzovala jeho tvář. Kdykoliv jsem se na něj zadívala vytanul my v mysli obraz čaroděje, tak jak jsem si ho vždy představovala. Vysoký, urostlý muž v košili s rozhalenkou, uhrančivý pohled tmavých očí a téměř neznatelný úsměv pohrávající si s koutky úst.

Pak jednoho dne, je to už téměř týden, se muž sklonil nad dívkou, odhrnul její husté vlasy a políbil ji na dlouhou šíji baletky. V prvním okamžiku jsem si ani neuvědomila, že se začal pohybovat plynule. Byla jsem jako hypnotizovaná pohledem na jeho ruce s dlouhými, štíhlými prsty pianisty, které se lehce dotýkaly dívčina bělostného hrdla. Žárlivost. Ten pocit jsem nikdy předtím nepoznala, až teď. Cítila jsem, jak mi svírá srdce do svých spárů, ten temný démon, neznající smilování nebo odpuštění. Sledovala jsem, jak se dívka, to andělské stvoření, obrací k muži a bez obav mu hledí do očí. V tom pohledu jsem vycítila důvěru, náklonnost. Možná i lásku? Nevydržela jsem v klidu sedět před zrcadlem a dívat se na ty dvě postavy, které byli tak blízko a přece jsem se jich nemohla dotknout. Nikdy.

Odešla jsem z pokoje, ale ten netvor číhající někde uvnitř se stále ozýval a já se musela vrátit. Nedokázala jsem se ubránit pocitu osamělosti, když jsem neviděla dívčinu tvář. Jako by mi část duše něco vytrhlo a nechtělo ji vrátit zpět, dokud se neposadím na otočnou soličku od pianina. Před to zrádné zrcadlo.

A tak tu sedím. Sama.  Ošklivá a zrazená. Vědomá si vlastní slabosti a tak neschopná ji překonat. Pozoruji ty dva v zrcadle. Dívka sedí muži na klíně a oba na mě upírají své vševědoucí pohledy. Bojím se jich a zároveň je oba miluji. Tak silně, jak jen jsem schopna. Vím, že jednoho dne zrcadlo rozbiji, ale ne dnes. Dnes ještě ne. Ještě ne.