zdálo se mi že láska nemůže být poražena na hlavu
v žádné nelítostné řeži
probudil jsem se vyzbrojen rozumem
a do rána ležel na neutrální vartě
mezi nepřiměřeným zázrakem a touhou mýt
pak budík vytrvale připomínal povinnostem čas
než oba unavené zvonky polkly
jedovou kapsli ticha
bytem se prohnal poslední proud civilizace
pošťák napíchl upomínky na přestřižené dráty
a plyn se vrátil do Alladinovy lampy
zdálo se mi že už nikomu neotevřu
a krvácení zastaví až místní ficka pod prahem domu
jednou v noci v ulitách dlaní křečovitě vydržená tma
nemohla být neviditelnější než svitek nicoty
v nekonečnu zaplňovaném konečky hlasů
ozvěny zdání se posmívaly jedna přes druhou
dokud tvé chladivé dlaně neodmítly rázně
onu horečku přehřáté mysli
že rozsvítilas bělmem na ostatní křivky
a z ostrých hran svlékla žiletky
jakoby před tím svět byl pouhý prozatímní balet
a tančili jsme zdáním neprohranné lásky
jednou jak tisicerem nocí
v nichž nelítostná řeš už vypustila duši
tam naše tváře spjaté aurou jedné důstojnosti
modlí se k věčným nevýhodám k sobě a k nepohodlí
|