|
|
|
| |
Stalo se jednoho dne v jakési zemi. Lid, trpící pod tyranií, hnaný touhou po spravedlnosti a lepším řádu, se vyzbrojil zbraněmi a vzal útokem sídla svých nenáviděných vládců. Nebudu vám vyprávět nechutnosti tohoto boje, kdy ten kdo je v právu se změní v krvelačnou šelmu, jejímž uspokojením se nestane naplnění potřeby, ale prolitá krev, jejímž jediným uspokojením je ničit, bortit, zabíjet. Chuť krve v ústech. Nepřísluší mi tu soudit onen boj, možná mnoho dobrého bylo jím vykonáno pro budoucnost lidstva. Nevím. Zastavil jsem se pouze nad jednou epizodou, nad jedním příběhem utopeným uprostřed tohoto boje.
V tom rozvášněném davu vzbouřenců spatřil jsem staršího muže, spoře a jednoduše oblečeného, v jehož pohledu plálo opojení z právě probíhající bitvy. V každém jeho výrazu jako bych spatřoval vyjádření jednoho slova, slova „svoboda“. Šel jako jeden z davu jist si svým vítězstvím i cílem. Bojoval, konečně v něm kdos vzbudil odhodlání zvrátit svůj úděl. Řady jeho spolubojovníků postupně řídly a on pln odhodlání kráčel vpřed. Již proti sobě zřetelně viděl míhající se uniformy nepřátel, armády, která tak usilovně bránila vládce, bránila stávající řád. Připravil se a běžel vpřed na zteč. A kolem krev, křik lidí, kterým se nechce opustit tuto drahou zemi, křik zraněných, trpících ve své bolesti. Proti němu se objevila první nenáviděná uniforma, první voják ochotný nechat se obětovat za jeho celoživotní bolest. Oba skřížili své zbraně v zápalu prvního útoku. A tenkrát se poprvé pozorně zadívali jeden druhému do očí. Možná se v nich objevilo zděšení a úlek, zřetelně se totiž poznávali ve výrazu toho druhého, syn-voják ve svém otci a otec ve svém synu. Možná tisíce myšlenek jim v tu chvíli probíhalo hlavou, možná jejich společné hry, kdysi dávno hrané v jistotě jejich domova, jistotě vzájemné lásky; možná si vzpomněli na ženu, která je oba spojovala, milující jednoho láskou manželskou a druhého mateřskou. Dost, ale možná, že si v tu chvíli uvědomili, že se vlastně neznají, stojíc každý na jiné straně. „To, že si se synu nechal najmout, není omluvou.“
Na bojišti zvítězila svoboda, ale říká se, že když po potlačení vzpoury věšeli toho muže, vykřikl v poslední chvíli jméno svého syna, jehož život tak bláznivě promarnil v tom boji.
Za svobodu, za lásku a nebo raději za válku, za tu paní milující krev synů i otců, chceme-li být upřímní.
|
|
|