Je první duben, a já slyším buben. Tak nějak by mohla znít má první báseň. Místo ní však budu Vám raději vyprávět, co se mi tento den stalo. Už jsme nebyla žádná malá holčička, bylo mi 5 měsíců a 9 dní, když jsme se spolu s maminkou a tatínkem rozhodli, že se pojedeme podívat na zámek. Představte si jmenoval se KOZEL. HeHeHe. No není to k smíchu. Byla jsem strašně zvědavá, protože co jsme již dobře věděla ze své první knihy bylo, že kozel je zvířátko, které má 4 nožičky, malé růžky a vyluzuje zvuk MéMéMéééé, jak mi bylo vysvětleno. Zámek má být domeček. Nějak mi to tak nejde dohromady.

Tak ráno, to jsme nemohla ani dospat. Taktně jsme nožičkami drnkala na příčky mé postýlky, aby měli tatínek i maminka co nejjemnější probuzení. Když na jejich postýlku začalo už svítit i sluníčko a oni pořád nic, přidala jsme jeden ze svých radostných pozdravů slunci.

A jak hned vyskočili. Člověk by neřekl, jak jsou ještě ve svém věku čilí. Tak jedeme na ten zámek, napověděla jsem, aby na to náhodou nezapomněli. Ale to oni ne. Nejdříve jsme sii dali vydatnou snídani a já jsem netrpělivostí ani nemohla dobumbat maminčino mlíčko, ale odtrhávejte se od takové dobroty.

A pak. Pak se nestalo nic neobvyklého. Tatínek mne vzal vykrknout na ramínko, maminka šla vyžehlit usušené věci ze včerejšího praní a žádné chystání se na cestu. Nechtělo se mi to líbit, proto jsme si vyžádala odpověď, které se mi však obratem dostalo.

Ještě je zima, víš Amálko, počkáme až sluníčko vyjde výš a pak pojedeme. S tím se nedalo než souhlasit. Zimu totiž nemám vůbec ráda. Vždycky mi zaleze do kočárku, nebo do sedačky a studí mne na palečkách a navíc i na nose. A to i přesto, že slintám ostošest. Jak si zkrátím čekání? No jasně malým spinkáním. Tatínek mne trošku nosil v náručí a zpíval tu mou oblíbenou písničku a očička se mi zavřela sama od sebe. No vždyť to jistě znáte sami. Jak sladké je spinkání po spinkání.

Druhé probuzení už bylo doprovázeno vějířem slunečních paprsků a bezmračným nebíčkem. Na střeše našeho domu zpíval ptáček a mně se chtělo ještě chvilku jen tak ležet. Pak jsem se ještě ve stavu rozvíjejícího se poupátka nabumbala mlíčka a už to tu bylo.

Oblékání. Normálně ho nemám moc ráda, ale tentokrát jsme sama ručičky i nožičky dala do příslušných částí oblečku a kdybych mohla skočila bych i do sedačky (ale zatím ještě trénuji sezení, takže žádné skákání). A už jsou oblečeni i maminka s tatínkem. Já jsme dobře připoutaná v sedačce a jedem.

Cesta ubíhala tak příjemně, že jsem si během ní mohla dopřát i kráátký spánek. Tatínek jezdí opatrně a drncání rozbitých silnic mne jen uspávalo. Nejednou se přestal ozývat zvuk motoru a já otevřela očička. Stáli jsme. Kouknu se ven a nic zvláštního nevidím. Maminko, tatínku už jsme tady ptám se potichu. Ale ano Amálko, podívej..

TO JSTE JEŠTĚ NEVIDĚLI!!!!

Takový velký domeček a těch stromů kolem a dokonce i cosi co vypadalo jako velká vanička. Moc velká a byla plná vody a plavali v ní kachničky a kolem rostly velké stromečky a vůbec, to bylo něco.

Ani se mi nechtělo čekat, až tatínek složí kočárek, který jsme vezli v kufru. No ale co se dá dělat, přeci jen chodit ještě neumím. A pak jsme se v kočárku vezla na zámek. Já Amálie, princezna všech víl a královna světa. Bylo to tak krásné.

V zahradách, které zámek obklopovali nebyl vůbec nikdo a jediné co bylo slyšet byl zpěv ptáčků a povídání maminky s tatínkem, kteří mi říkali, kde co je, co se jak jmenuje a já jsme z toho všeho nakonec krásně usnula.

Ještě že jsme nezapomněli vzít foťák a kameru, to se  na to budu moci podívat doma.

Papá