Pátek 19.8.

Vezem Kárčího do práce do Vídně. Největší vopruz na hranicích je do Rakous. Asi nějakej potomek Čechů ví, co u nich dovedem. Kontroluje kontroluje, stejně pouští. „Na ktoré hovno se tak serieš? Predbehni ho!“ „Jo takhle si zbořil tu Audinu…“ „Somár“, směje se.

Parkujem na předměstí. Už tohle dokazuje jeho slova: „bol som dva mesiace v Amerike a hovorím ti, najlepší miesto pre život je Európa.“ Pohoda klídek. Účkem nejdřív za Hundertwasserem. Vylezem, rozhlídnu se a důchodkyně, jestli nám může pomoct. Hunderwasserhaus je bomba – mládě přikyvuje. Tramvají do centra. Šine se. Nechce rušit.

U Stephansdomu (jééé to znam z komisaře Rexe, říká mládě) turistická zácpa. Všichni chtěj ouděsuplný suvenýry nebo se projet kočárem. Za prdelí vod Opery si dáváme překvapivě dobrý a velký párky za dvě Eura. „Tie najlepší vo Viedni,boha,“ řek večer Kárčí. Nechce se nám po nich chodit. Jedem účkem do Schoenbrunnu. Tady se vyseru, řek Ted, když uviděl zámek.

Procházka Vídní vede k řečem, kerý jen uklidňujou. Činíme tak. Přes tržiště v 5. obvodu – „asi tři bloky vocuď sme tě v roce 90 počali,“ řikám Tedovi, přes Mariahilfestrasse a Hofburg procházíme Bermudadreieck – vídeňskou Stodolní. Taky tady nabíraj knajpy sílu – v půl třetí odpoledne. V cukrárně na Schwedenplatzu máme co dělat, abysme si vybrali. Zmzlin neskutečně a kurva dobrejch. „To najlepšie z Viedne ste mali.“

Kárčí že nemá už nic na práci, že jede s náma. Ljuba udělala pro jistotu klasické těstoviny. Dáváme si i zbytek thajského pekla. Dali jsme si něco piv a flašku vína, Kárčí jde pro další a přináší i rakouskou slivku. Je úžasná, silná a jemná, furt řešíme věci, kerý jsme kdysi začali. Že votevřem to víno. Na to nedošlo, ale litr kořalky jsme ztrestali velmi poctivě. Ve čtyři jdeme spát.

Pokračování příště