Ještě chvíli tady posedím.

Než se oba ponoříme

do peřin

každý do jihého

otisku tváře.

A každý další takový

zářez

si vryju pod karpaty

prstů,

v hrsti sevřu hrstku

sněhu.

Oči na znak plavou

skrz peripetie smutnění,

přes tvé nehty

do peřin,

přes tvé zuby

do cárů

peřin.

V malém zákrytu a na patníku

a v dešti sedím.

Vidím tě v kaluži

na náměstí, 

a venku je

jakoby nikdy

se nelilo,

jen se nelilo.

Jsem studená malá blondýna,

jsem zrzka a černý tmel

do uší,

do uší

tvých žen,

jsem čistě purpurová.

Nejsem všechno,

nejsem celá

rozčtvrcená,

rozpolcená

osoba.

Ale jsi-li ty líh,

rozpouštědlo pro mé

tělo,

pak já jsem konec

tvých nenarozených

zakopávaných

duší

od konečků karpat

po okraj

uší,

jen po okraj.

V otisku jiné tváře

jsem

jako tvá minerva už

zcela připravena.