Smutné zmínky stojí ve všech kronikách, které se zabývají tímto pražským obdobím. Přesto tehdy naděje spolu s láskou zanechaly ve dvou srdcích vidinu lepší budoucnosti.

Psala se polovina sedmnáctého století, když se matičkou Evropou šířila zákeřná epidemie. Nevybírala si mezi chudými nebo bohatými. Nedělala žádné rozdíly mezi jednotlivými lidmi a tak umírali movití i žebráci. Kosila hodné a upřímné stejně jako zlé a podlé.

Strach z ní měli všichni. O příčinách nákazy se učenci mohli jen domnívat. Neexistoval lék. V celém širém civilizovaném světě propukala panika. Lidé si nevěděli rady. Onemocnět morem znamenalo jistotu člověkem opovrhované smrti.

Toho dne, jež se pomalu lámal k večeru, pofukoval jemný větřík od západu. Vzduch chladnul a těžknul; začala se prosazovat královna noc. Zrudlé slunce sklouzávající za obzor prosakovalo mezi baráky, jakoby dávalo poslední sbohem. Tohle loučení se dalo pozorovat až na Staroměstském náměstí, kde si potměšilý větřík pohrával s dlouhými lokny plavovlasé dívky. Vedle ní seděl mladý podkoní, statný a na svůj věk velmi rozumný muž s kaštanovými vlasy. Držel dívku za ruku. Mlčky se dívali na kostel, z jehož vrcholku se tyčily posledními slunečními paprsky osvícené věže.

Oba se natolik zabrali do tohoto výjimečného okamžiku, že nevnímali ospalý život kolem.

Větřík lehce svištěl kolem uší a rozehrával tiché předení na listech přilehlých stromů. Milencům nic nechybělo. Poklidně spolu souzněli. Po vydatné chvíli se přeci jenom mladík odvážil promluvit.

„Kdysi tam stával český král.“ Pronesl šeptem s vyschlým krkem, což značilo, že se strachoval i polknout, aby něco nepokazil.

„Hmm,“ zavrněla zamyšleně dívka a položila si hlavu na chlapcovo rameno, „ukaž mi, kde?“

Podkoní napřáhl ruku a ukázal na kostel. Rychle jí však vrátil na původní místo, jakoby udělal něco nevhodného. Pak se naklonil k dívčímu oušku a řekl: „Nahoře toho kostela mezi věžemi.“

Dívka se trošku otřásla a podkoní jí pozorně přiložil ruku kolem ramen.

„Povídej co o tom víš.“ vybídla ho dívka a zamhouřila oči. Chtěla jen poslouchat jeho hlas. Uklidňoval ji, přivolával pocit bezpečí, obklopoval láskou. Chlapec se sotva slyšitelně nadechl. Byla to výzva. Chce poslouchat, co všechno o tom ví! Musí si dát pozor, aby povídal zasvěceně a poutavě.

„Víš, kdysi se z toho kostela skláněla k lidu socha Jiříka z Poděbrad se zlatým mečem na kterém stálo…“

„Husitského krále!“ Projevila zájem dívka a nadále se už plně zabrala pouze do tónu chlapcova hlasu.

Podkoní ovšem poznámku bral jako důkaz bedlivého naslouchání a tak ještě více rozvážně pokračoval: „Ano, přesně tak. Socha husitského krále s překrásným mečem, jež se třpytil v zapadajícím slunci jako je dnes, do všech světových stran. Stálo na něm Pravda zvítězí.

Bylo to časného jitra asi před padesáti lety, kdy slabé světlo teprve začalo polévat vrcholky věží. V tomto prvním ranním rozbřesku nového dne se zde nahoře cosi zablýsklo jako dozlatova rozžhavený blesk a současně se dole na Staroměstském náměstí rozlehl výkřik přímo ječícího ženského hlasu. Ubírala se tudy totiž poctivě zestárlá matrona, paní Sixtová z Milešovky a zahlédla cosi, co ji vyděsilo. Proto spustila křik, a jak už to bývá, ulice na první pohled prázdné nebyly prázdné docela. Ve chvilce se kolem křičící ženy seskupil hlouček lidí – jal se jí v křiku vydatně napomáhat. Neboť co Sixtová i dav zhlédli, je naplnilo rozhořčením a hrůzou: Ve výši chrámu výrostek vyšplhal až k soše krále Jiřího a – z ruky jí vylomil pozlacený meč. Byl to jakýsi Stukka, tesařský knap. Lid se valil ku chrámu a k faře, odkud zpola jenom ustrojen vyběhl celý vyděšený farář Eliáš Šúd ze Semanína, kdežto od brány Židovského Města rychle přispěchavší stráž obklopila vchod do chrámu.“

„Jé a co se tomu klukovi stalo?“ zajímá se Libunka.

„Nakonec prý nic moc. Na zásah vyšší moci byl propuštěn. Dokonce se vytahoval, že se pro ten meč vrátí.“

„A nevrátil?“ zvídá dívka.

„Už ho tam znova nevynesli. Povídá se, že si ho do své sbírky přivlastnil Rudolf druhý.“

„Řehoři,“ povzdechla si dívka nejistým a smutným hlasem, „musím už běžet. Za chvíli se bude prostírat k večeři a Paní nemá ráda, když se některá z nás opozdí.“

„Slib, že mě počkáš, zase tady v pátek.“ pronesla o poznání nahlas a s naléhavým přesto pořád zasněně zamilovaným hláskem. Obličej se jí napjal do zjevné nedočkavosti a náhlé vážnosti.

„Neboj má drahá Libunko, budu čekat, jako že brzy na nebi hvězdy zasvítí.“ Řekl podkoní hrdě přímo rytířsky slib a stejně vážně to i myslel; přesto se jeho tvář neobešla bez úsměvu, jelikož ho pobavil dívčin sevřený obličej, čekající v nejistotě. Jakoby pochybovala o jeho lásce nebo snad odhodlanosti.

Muž pohladil dívku pod dlouhých nazlátlých vlasech.

„Doprovodím tě k domu.“

„Ach budeš tak laskavý, tahle doba je nějaká zlověstná, a v tvé přítomnosti se cítím v bezpečí.“ Usmála se dívka a málem jí ochota jejího milého dohnala k slzám.

Zamilovala se poprvé. Bere to náležitě vážně. Plánuje společnou budoucnost, v hlavě se jí rýsuje krásný svět plný lásky, něhy, radosti a Řehoře –  skvostného, chytrého podkoního.

Mládenec si své slečny také náležitě hledí. Stala se jeho pýchou. Vždyť kdo z jeho známých má hezčí, sličnější děvče! K tomu vyniká takovou překypující láskou, jež lichotí každému muži. I když o své lásce uvažuje takto povrchně, přesto jí miluje daleko víc, než si je schopen uvědomit.

Jakožto sirotek, ztratil dětskou naivitu poměrně brzo. Musel se od mlada prát se životem a ten ho náležitě ztvrdil v předčasného chlapa. Zvídavost mu uštědřila plno ran, přesto s ní nehodlá bojovat. Připravila mu takové vědění a zkušenosti, o kterých se mnohým může jen zdát. Slyšel příběhy, historky a pověry všemožných druhů až nakonec se ve svých dvaceti letech naučil rozeznávat zrnka pravdy od pouhé lži.

Na své dívce zbožňuje právě to čemu se mu nedostává. Fascinuje ho její naivita, dětskost. Její starosti i strasti ho dojímají. Úplně by zapomněl, že takoví lidé existují. Dříve nedokázal pochopit jejich touhy a potřeby, myslel si, že jsou jiní, že bůh stvořil rozdílné druhy lidí. Libunka mu otevřela oči. Rozhodl se, když se mu mládeneckých rozmarů nedostalo, že on bude dělat vše pro to, aby je u Libunky prodloužil. Snaží se jí chránit před světem. Chce, aby zůstala tak roztomile nevinná napořád. Aby jí zrada, svár, zášť a intriky minuly. Strach omezuje pouze na strach o jejich další setkání, ne o život, o další den, strach z naprosté nejistoty.

Jenomže osud má jiné plány. Šachy, které rozehrál v oblacích nad městy celé Evropy, se hrály na ztráty. A v konečném důsledku nevadilo, jaká postava padne. Jestli pěšec, kůň nebo královna. Přichází zlověstná doba, jak správně poznamenala Libunka, v nejblyštivějším rouše s žezly v rukou . S krvelačností mýtického černého rytíře - jezdce se prohání po polích a za svým cílem – ukázat lidem co je to strach a děs.

A právě strach začal lidi pohlcovat. Přišel s větrem a původně vlahý větřík se stal těžkým závanem hniloby. Stejně tak docestoval od úst k ústům v podobě nedopovězeného a raději naznačeného. Strach se nacházel v každém zúženém hrdle, při vyslovení jakéhokoliv slova. Nezůstal pouze u toho. Postupně otravoval myšlenky v hlavě, až nakonec vše, co v člověku kolovalo se nakazilo.

Ruce píšící různé zprávy plodily další hrůzu. Nezvykle nejistý rukopis, povadlé či ztuhlé paže svědčili o nedobrých dějích.

Zatím však rytíř neodkryl hledí, zůstal zahalen sedící na svém koni a pouze ohlásil svůj příchod. Blíže nic – žádná zmínka o čase nebo cestě, kterou se vydá.

Zůstal tedy očekáván, neúplným slovem, jež nikdo nemá odvahu dopovědět, slzou v oku znalejších.

„Víš,“ pohlédla Libunka úzkostně, „mám strach.“ Dřevěná lavička na Dobytčím trhu objímala milenecký pár. Slunce se sklánělo a jeho paže prosvítaly skrze větve starého kaštanu. Opíraly se o vyschlé lístečky, čekající až zafouká, aby se ladně v baletních kreacích snažily zakrýt svět. Za zády stará zeď s odpadávající omítkou a zděšeně odhalenými cihlami. Ovšem před očima se rozehrává divadlo přírodního cyklu. Na neskonale velkolepé ploše zmírající předvečerní únavou sklízí prodávající své zboží, odvádějí dobytek a nad hlavami létají malí akrobaté – zčervenalé nebo zežloutlé bývalé pokrývky stromů. Cestou si s nimi pohrává sluneční světlo, jež je prozařuje nebo obkresluje. Mihotající se stíny a lidé snažící se halit do teplých oděvů.

„Pročpak?“ zeptal se Podkoní klidně, očekávající pochyby o ideálech.

„Slyšela jsem doma zlé zvěsti. Pán s Paní hovoří o strašných věcech! Představ si to. Nechtějí o tom mluvit ani nahlas. Šeptají si a nikdy se nevyjadřují přímo. Mám z toho divné obavy a neblahé tušení. Pán začal shromažďovat všelijaké masti od mastičkářů a byliny od zdejších bab. I ostatní služebnictvo se začíná strachovat. Madla, naše kuchařka, povídá že se blíží soudný den!“

Muži se okamžitě vytratila pohoda, v které se nalézal. Sám slyšel plno neurčitých vyprávění a ví, že se blíží cosi zlého. Ovšem, že by se neblahé skutečnosti roznesly po celým městě takhle rychle si ani nedokázal představit. Opravdu tedy musí přijít něco nezměrného a o něj samého se otřela ruka tísně a neblahých myšlenek. V duchu si poroučí bezelstný úsměv, láskou zastřený hlas a klid vyzařující z chováni. Opět se uvolněně odevzdává lavičce a konstatuje: „Neboj, mladým překrásným dívkám nevinného srdce nic nehrozí.“ A zcela důmyslně přešel k jinému tématu. „Dnes jsem potkal na Vltavě pár labutí. Jak ty byli bělostné! A když jsem později vezl na radnici toho tlustého vévodu, jak se domýšlí, že je zakrslý, a proto nosí boty na vysokém podpatku, při vystupování na náměstí se mu jeden smekl a celá ta hrouda tuku se svalila jako vinařův sud. Natrhl si šat přes pozadí. Plno lidí se mu smálo a on na ně hulákal.“

Dívce se vykouzlil na tváři úsměv, aby chlapce potěšila, ale v hloubi si dělá starosti. Přemýšlela o Řehořovi, jak je u všeho a že u toho nevyřčeného bude také. ,Ach, chudák, nachomejtne se skoro ke každé události. Myslí si, že to je dar, ale není to spíš prokletím mého miláčka?‛ posteskla si v duchu ale na oko stále hrála rozveselenou bytůstku.

„Ty toho pana Vejvodu znáš viď?“ pokračoval Podkoní dále.

„Ano, občas přijde na návštěvu za naším Pánem.“ Odpověděla Libunka upřímně.

„To je ten nejdomýšlivější chlápek jakého znám!“ vyhrkne Řehoř a nedá se rušit: „nosí tak velké množství pudru na tváři, že když dnes upadl, objevil se kolem něj hustý narůžovělý obláček. Celého ho to zahalilo i s tím břichem!“

Dívka se pobaveně dívá do očí svého mládence a se zájmem naslouchá. Alespoň se tomu tak zdá. Uvnitř v hlavě smutní nad jeho povahou: ,Chudák, je strašně lehkomyslný. Vím, že až z něj bude otec, tak se změní. Cítím to z něj. Ale nyní ho jeho lehkomyslnost může ohrozit. Kdo ví co se v brzké době bude dít?“

Pár si zasněně povídal. Hlavně vyprávěl on ale ona se občas taky s nějakou veselou historkou přidala. Okolní lidé co rozhovor zaslechli kroutili hlavou. Není to správná doba na lásku a veselé příběhy, myslí si.

Chlapec, když dívka usoudila za vhodné, doprovodil slečnu před dům a domluvili si další setkání.

Co nevyřčené zůstává, není. Proto také lidé neradi vypouštěli z úst to zlé slovo. Všelijak ho obcházeli. Přáli si, aby tímto jednáním pomohli zlému vyhasnout. Avšak každému hrdému rytíři zapějí fanfáry před vjezdem do města. Se ctí nosí svoje erby na hrudi i štítu. Slavnými se stanou tak, že jejich cesty lemují jejich jména a činy. A černý rytíř osedlávající samotnou smrt se nese krajem těžce a skrze splíny natolik zjevně, že ho každý pozná a zapamatuje. Časem všichni pochopí, že jeho kroky jsou neomylné, neoblomné a rázné. Pak si člověk troufne zapomenout doufat a své obavy vysloví nahlas, z žalu, z beznaděje.

Hraje pomalá důsledná muzika. Buben udávající ráz hlasem jako když zhrzenec do stolu praští, k němu tesknivá píšťala, tázající se žena, hledící k bohu a prosící muže. K nim jakožto věčné požehnání loutna, vyprávějící o krásách obyčejného života, trošku zapomínaná, ale věřící v návrat radosti a klidu zpět mezi lidi. Jistým hlasem o těchto všedních krásách pěje na náměstí a naslouchá jí hlouček lidí, mezi nimiž je i plavovlasá dívka, jež si musí neustále upravovat vlasy, jak si s nimi hraje vánek, a statný mužný chlapec.

Lehounce se mezi sebou dotýkají konečky prstů. Chlapec láskyplně dívku obejme a oba se pohupují. Libunce vysvitne úsměv a nechává se unášet přesvědčivým strunným nástrojem k lepším časům. Řehoř si uleví. Dokázal svou lásku rozveselit a nechal ji zapomenout na trápení z blížícího se nebezpečí. Konečně si i on může oddechnout od neustálého přemýšlení, jak upoutat pozornost své drahé.

Náhle však muzika utne na povel králova posla, který se záhadně a udýchaně objevil s pergamenem za zády přítomných.

Roztáhnul list a odkašlal si. „Dává se na slyšenou,“ vyslovil s typickou intonací šlechty, tedy někoho lepšího, „, lidu královského města Praze, že se v Českém království objevil boží trest! Dřív nebo později se snese i na zdejší obyvatele. Není radno utíkat či jakkoliv jinak prchat. Hospodin vás vidí a nikdy mu neutečete. Proto král nařizuje před ničím neutíkat!“

Ze stínu posla špatných zpráv se vynořil kněz, rozmáchl ruce k nebi a začal promlouvat: „Ach bože zasloužili jsme si to! Tvůj rozum je věčný a neomezený. Nelze pochybovat o tvých skutcích. Musíme se podívat do svých řad a zlo jež trestáš, hledat mezi námi. Ano! Nebyli jsme tě hodni. Oprávněně  si zasloužíme tvůj hněv. Trestáš každého z nás. Tebe,“ ukázal na muzikanta hrajícího na loutnu, „i tebe a tebe a tebe, určitě i tebe!“ Pohlédl na podkoního. Libunce započaly téct slzy. „Copak ti přijde, mladá, smutné? Lidé sami jsou smutni. Zneváženi! Ubozí! Nezasloužíme si Hospodina. Jeho velkou lásku k nám! Neplač nad našimi osudy. Jsme prach a v ten se i obrátíme!

Není je ten správný čas podívat se sám sobě do ducha a zeptat se: ,Jsem hoden boha? Miluji ho nadevše?‛ Jen zpytujete své svědomí. Neproste Boha či jeho velkého syna Ježíše. Už je pozdě! Se ctí pohlédněte tomu, co jste si sami způsobili. Já pravím…“

 Řehoř chytl plačící dívku a vedl ji pryč od těch slov. Plane vztekem – tolik úsilí věnoval, aby Libunce odvedl myšlenky k radosti, jež si zaslouží. Pak se objeví tihle strašáci a vše zkazí!

Prodírají se uličkami dál a dál od místa té hrůzy. Pomalu začíná vládnout nedělní klid. Ovšem jiný, nekalejší. Temný až mrazivý klid. Hustý a těžce stravitelný.

Podkoní objeví klidné osamělé místo k sednutí. Uvelebí dívku a sám si k ní klekne, aby jí mohl setřít slzy.

„Neplač, vše bude jinak. Nic neví! Jen straší lidi.“ uklidňuje milovanou rozpačitě.

Nic nezabírá, nic nepomáhá, dívka ze sebe potřebuje všechnu tu nejistotu odplavit v slzách. Zbavit se tíživých okolností a dát najevo vnějšímu světu, že se bojí. Sdílet pocit strachu s okolím. Už nedokázala nadále udržet přehradu mezi jejím vnitřním uvažováním a světem. Vše držela vůlí a ta se jí podlomila.

„Nemusíš se bát,“ pokračuje ve svém snažení Řehoř, „ vidíš támhle ten starý kaštan?“ Slečna trhaně pohnula hlavou směrem dolů a nahoru. „A víš, kolik ten už zažil morů? Ne? Mnoho a stále tady stojí, protože nikomu neublížil a je překrásný stejně jako ty! Bůh mýtí jen ty zlé. Dobré lidi miluje nade vše. Naopak je chrání. A ty,“ podíval se dívce do uplakaných očí , „ty máš to nejčistší srdce ze všech! Neznám hodnější dívku než tebe. Bůh tě miluje a bude tě navždy ochraňovat!“

„Ale co ty?“ zavzlyká Libunka.

„Já mám tebe. Potkalo mě to největší štěstí! Bůh mi dal tebe. Musí mě mít velmi rád, když nás svedl dohromady.“

Ten den se ještě dlouho procházeli klidnými uličkami. Podkonímu se povedlo zastřít dívčí oči natolik, že nevnímala tu pekelnou tíhu, která na celé město pomalu sedá. Nepoznala, že i samotná prázdnota je prosycená chmury, obavami a hrůzou z dnů následujících.

Ten den si mladá slečna přese všechno nakonec užila a ukládala hlavu v předvečer moru lehce jako nikdo jiný. Přijala bezpečný svět, který jí byl nabídnut jako jediné východisko. Ztotožnila se s tou idejí

 a plně se do ní vžila.

Oproti tomu Řehoř padl na své lůžko vyčerpán. Stal se bytostí na hraně dvou světů. Dobře rozpoznává pravý svět nadcházejících hrůz a k tomu se stal strůjcem šťastného světa vyvolených – zamilovaných, Bohu libých. Stát uprostřed těchto říší se vyrovnává psychickému svěráku a člověku od dětství znalého světa dospělých to přímo ničí. Usnul neklidným snem. Kdežto Libunka povídání o její výjimečnosti podlehla, možná tomu pomohla zamilovanost, a usínala s úsměvem, kdy se jí v hlavě otevíraly vzdušné zámky.

Jezdec v černém z plných sil zabušil do městských bran. Stačilo jen několikrát. Žádné dveře, vrata hradby či jiné překážky nedokážou zastavit pevné úmysly a rozhodnutí mocných. Stráže hleděli s vypoulenýma očima, nezmohli se na nic jiného. Jejich srdce se zastavila s prvním krokem temné postavy. Zamrzly při pohledu na pouhý odraz od louže, neschopni čehokoliv. To bezostyšné zabušení se rozneslo celým městem. Bez jakýchkoliv uvítání, bez řečí, jen s němým nářkem pozorujících, vstoupil jedné noci vybíječ lidu – jezdec krajinou zvaný Mor do ulic města pražského. Nepotřeboval svolení, nezajímaly ho námitky. Šel vstříc své povinnosti. Kroniky praví, že brzy si vytvořil plno následovatelů a přívrženců.

Oblohou plnou červánků křižují hejna na zimu odlétajícího ptactva, jako duše opouštějící město. Poblázněně krouží vzdušným prostorem, prosyceným počínající bídou. A stejně jako se nejistota zmítá v hlavách i tělech lidí, tak i ptáci nevědí kudy kam a zoufale kličkují a mění směr. Sem tam vítr zanese do těch výšin, výšin přednebeských, úpění a  kletby, ale nejčastěji bolestivé výkřiky.

Jeden z nich právě vyluzuje pološílený nešťastník, utíkající stinnými uličkami naprosto zbaven smyslů v největší možné nouzi. Nakazil se jako jeden z prvních.

„Neeeee! Proč já? Proč! Co jsem komu udělal? Bože! Buď jsi tak krutý a nebo vůbec nejsi! Copak jsem udělal něco zlého? Já? Poctivec do morku kosti! Nesnáším vás! Vás všechny! Vy,“ ukázal na postrašené kolemjdoucí, kteří zacházeli do jiné ulice, aby se muži vyhnuli, „vy jste měli stát na mém místě. Bohatí měšťáci, jen pomlouváte a kradete. Tváříte se jako mílius, ale to vy jste ta pravá špína. Za tou fasádou z pudru jste jen plíseň! Děláte, že se mě štítíte, ale vy sami jste mi odporní. Vy jste udělali z Prahy Sodomu! Kvůli vám se Bůh zlobí. Na tu přetvářku, na to jak zacházíte s poctivými lidmi, na to, že vy jste nad námi. Proč já?…“ Zhroucený muž, klátící se a rukou si držící krk, bez povšimnutí míjí mladý zamilovaný pár, sedící na lavičce. Ti se o něj i přes jeho hlučnost taky nezajímají.

„Slib mi, že mě nikdy nepřestaneš mít rád!“ Dožaduje se zasněná plavovlasá dívka. „Milerád ti to slibuji na mou duši, jakože je Bůh nade mnou.“

„A slib mi, že na mě budeš pořád hodný a budeš se o mě starat a pečovat!“ „Nic není mým větším přáním.“ Odpovídá pobaveně statný mladík, vypadající už na muže.

„A, miláčku, budeme mít spolu děti?“ „Strašně rád bych měl, ale nejdřív se musíme zařídit. Najít si společný domov a zabezpečit se, aby nevyrůstaly v chudobě. Ještě musíme pracovat, abychom si mohli dovolit děti.“

„Slib mi, že si jednou děťátko pořídíme!“ Pokračuje dívka a zavrtává se chlapci na rameni.

Milenci začali žít ve svém vlastním světě a ten druhý, ve kterém započaly zlé časy, je nijak neovlivňuje, neomezuje. Nenechávají se rušit.

Městem se táhne pichlavý zápach, nadmíra prachu a všelijakých kouřů či dýmů. Plápolá plno ohnišť. Ulicemi se sune podivný had lidských nešťastníků, těch prvních. Někteří nesou obrovské jednoduše vyrobené kříže. Podlamují se pod tíhou dřeva, ale přes útrapy nepřestávají v chůzi. V roztrhaných špinavých šatech, často z pouhé pytloviny. Jiní prochází s odhalenými zády, do kterých se bičují třapatými biči. Naříkají a z rudých zad občas teče i krev, jak se biče zarývají čím dál hlouběji. Ostatní sypou na vlastní hlavu i hlavy ostatních popel. V čele průvodu kráčí zpříma kněží s dýmajícími kadidly, jejichž pachuť sytí vzduch. Do okolí se rozléhají nářky, prosby, vzdychy a jiné hlasité zvuky. Na konci jdou v uctivé vzdálenosti vojáci.

Kněží vykřikují: „Kajte se! Kajte se!“ rozedraným opotřebovaným hlasem.

„Víš,“ spustí dívčí hlas jakoby odjinud, „ někteří lidé tvrdí, že mor pochází ze studen, které otrávil samotný měsíc svými paprsky. Studna mého Pána byla krytá od nepaměti, naštěstí pro něj. Ale pak jsem zase slyšela, že mor šíří lid židovský, prý aby pak mohl vládnout Evropě. Co si o tom myslíš ty, lásko?“ otočila slečna pohled na statného mládence.

„Vyprávějí se všelijaké pověry. Ale kde je pravda, ví jen Bůh. Bůh na zem seslal tuhle pohromu jakožto ponaučení lidem. Potrestá nehodné lidi. Kdekdo si vypráví co chce, ale podstatu nikdo neobjevil.“ Odpovídá co nejvíce důrazně na Božský úděl v této chorobě.

„Hmm,“ zamyslí se plavovlasé děvče s čechrajícími se vlasy, „ povídej mi raději o tom, jak se jednou budeme mít.“

„Vidím krásný dům s plno květinami všude po zahradě i v oknech, někde v přírodě.“ „Nebudeme bydlet v Praze?“ Skočila do vyprávění dívka. „Ne, odstěhujeme se za Prahu do krásné přírody, budou tam velkolepé skály a čistá pomalu tekoucí řeka, zelené lesy a tráva měkčí než nejlepší postel.

Já budu kočím a povoz zastavím před domem. Ty na mě z domu nebo ze zahrady, kde se budeš slunit, budeš mávat.“

„Ach to se budeme mít!“ Přitaká dívka.

Tvrdívalo se, že tajemná bytost obcházela po celém městě. Dívala se skrze okna dovnitř domů. Pokud v místnosti nikdo nebyl, šla dál. Když se uvnitř spalo, tak ty spáče trápily děsné sny, jako by přímo peklo posílalo pozvánku. Nejhorší možnost zbyla. Jestli se naskytl člověk, jež v místnosti byl při plném vědomí, bytost se postarala, aby její pohled na ní opětoval. Oči se setkaly s tmavým matem, snad jako s zvlhlým uhlím. Tak prázdný se ten pohled jevil. Ale tuhle vlastnost předával dál. Rozséval jí. Nepřítomný pohled na svět. Nikdy se oči nestřetly na dlouho, málokdo totiž vydržel tu bezlítostnou zlost. Ovšem ten okamžik v něm už zůstal nadobro. Zažral se mu do očí a zůstal tam. Tito chudáci se zprvu vyznačovali pouze nepatrným matem v očích, ale ten prozrazoval, že život v nich už dohořívá. Bytost, mnohdy popisovaná jako tmavý ozbrojenec, jím típala svíčku osudu. Nedlouho po prvním příznaku se postižení lidé naučili dívat na okolí skrze tu prázdnotu. To jím vyžíralo samotnou duši, až se všechna tato vnitřní zchátralost projevila i na postavě a těle. V těchto hodinách se jim už rozeznívala hrana.

Davy podivně bloudících lidí, vesměs naprosto nepřítomných se mísí v ulicích. Nikdo se rád nevyskytuje ve větší společnosti a všichni hledí zmizet co nejrychleji z veřejných míst. S nechutí nakupují cokoliv z trhu a když už musí, snaží se mít ten akt co nejdříve za sebou. V rychlosti vybírají, rozpačitě platí, ani nepřepočítávají peníze, jak měli v dobrém zvyku a okamžitě se snaží odejít z dohledu a dosahu kohokoliv. A v tomto rychlém, štítivém a úskočném hemžení stojí na místě plakající dívka. Nehodlá se pohybovat, nebojí se dotyku cizích, nemá strach z nákazy. Prostě tam stojí jako sloup.

Po chvíli jí za ruku chytá vyčerpaný podkoní a odvádí ji pryč. Přes krk má převázaný šátek a vypadá mnohem starší než ve skutečnosti je. Na lavičce o kus dál na plavovlasou plačící dívku upírá muž svůj znavený zrak.

„Copak se děje? Co se stalo?“ Vyptává se strnule a s děsem v hlase povadlý muž.

Libunka se podívala přes mozaiku slz a s brekem odpovídá: „Pán mě propustil!…prý ho ohrožuji.“ „Ale proč? Proč ti to udělal?“ Vyptává se Řehoř.

„Říkal mi, že nemůže dopustit, abych ho ohrožovala nákazou! Kvůli celé jeho rodině i služebnictvu, jež má na svědomí, mě musel požádat o odchod.“ „Jen tak z ničeho nic? Vysvětlil ti alespoň důvody jeho jednání?“ Ptá se zoufale muž.

„Dal mi na výběr. Buď se s tebou přestanu stýkat, nebo musím jít. Žiješ prý v divočině, kde se mor šíří nejvíce a tím ohrožuješ mě a přese mě i je.“

„A ty sis vybrala mě?“ Zeptal se Řehoř s zúženým hrdlem, jakoby si přál, aby volba padla raději na dům. O kolik by si žila lépe!

„Samozřejmě, že jsem si vybrala tebe! V duchu jsem se musela smát. Vždyť nás mor obchází. Hodným lidem nemůže ublížit, natož je pak nakazit.“

Podkoní se při těchto slovech rozkašlal.

„Akorát,“ pokračuje dívka s pohledem na Řehoře, „nemám kde bydlet. Do konce týdne se musím odstěhovat. Asi se nastěhuji k tobě.“ Pravila Libunka, významně se narovnala a očima pozorovala muže.

„To není nejlepší nápad. Já zatím žiji bídně a nedopustím, abys tak žila i ty. Ničeho se nestrachuj a nechej vše na mě. Já ti zařídím to nejlepší bydlení. Jen se neboj. Musím běžet! Sejdeme se přesně v neděli zase tady. Zatím sbohem lásko!“ Podkoní se zvedl a kvapným krokem mizel v davu.

Když své dílo prvně jezdec krajinou, poté temný rytíř a nakonec pochybná tmavá bytost dokonala, ulpěla na nejvyšším místě ve městě odkud vzhlížela, jak pokračuje její konání. Jak se řetězec událostí rozebíhá a už ji nepotřebuje. Hledí na ten obraz doutnající zkázy a konečně spatřuje to, co je svým prázdným zrakem schopná. Trosky, děs, bezvládí a temnotu. Žádné barvy, žádná příroda, jen kouře, dýmy a utrpení. V té chvíli se její plášť rozrůstá a překrývá celé město, aby nesvítily teplé paprsky slunce, aby lidé nespatřovali naději.

Pobledlá tvář zrcadlí v sobě ráz celého kraje. Vyschlá, bez východiska, bez vlastní naděje. V barvě všude přítomného dýmu. Vyschlý pramen řečiště, odumírající jiskra. Nechuť k současnosti, rozdrásaná minulosti a neodvažující se pomýšlet do budoucnosti. Živá a přesto mrtvá. Vzdala souboj a sama už na svět vzhlíží jako netečný chladný kámen.

Přesto všechnu svoji živost, vnímání světa i sílu, v okamžiku kdy se objevuje ladná siluetu v hustém dýmu, vkládá do poslední přetvářky.

Zbytky vůle ženou krev do tváří až tělo přestává cítit nohy. Ruka uhladí zšedlé vlasy a jazyk olízne okoralé rty.

Postava v dýmu se pomalu plní a zalívá barvami, nadále přestává být nejistými obrysy. Z kouře a stínů se zrodila v mladou plavovlasou dámu skoro běžící k lavičce.

„Lásko, tak co?“ Vyhrkne ještě trochu zadýchaně dívka, když si konečně sedne. Každému, kdo kolem prochází, přes všechny páry a prach v očích, se rozdíl mezi situací obou těchto lidí zdá neskonalý. Krásný palác na útesu se zlatavým obilím a dvěma modravými jezery a hluboký pád z útesu na vyprahlý bílý písek, promíšený solí a párem zšedlých chaluh.

Dívka však přes lásku nevidí, a provádí to, co by soudný člověk nedokázal, chystá se políbit vedle sedícího muže. Ten zpuchřelou rukou zadrží blížící se rty a jemně s ní sjede po tváři do vlasů. Slečna se už připravuje ptát, proč tak učinil, ale podkoní tomu předešel. Tichým, téměř sípavým hlasem podával zprávu: „Zařídil jsem vše, jak jsem ti slíbil. Dnes před osmou pro tebe přijede kočár. Pamatuješ si toho tlustého vévodu?“

„Ano,“ a Libunka zapojila i hlavu do rozpačitého souhlasu.

„Je to náfuka, ale ke svému služebnictvu se chová vždy skvěle. Dostává se mu velké pozornosti. Nestrpí, aby se jemu vedlo špatně a aby tomu tak nebylo, nesmí se ani jeho služebnictvu vést špatně. Bude na tebe hodný. Budeš se s ním mít daleko lépe než se stávajícím pánem. Je pouze bohatý měšťák, žádný šlechtic! Budeš se mít o hodně lépe.“

„A opravdu u něj mohu nastoupit?“ Ptá se dívka, potřebuje být ujištěna.

Řehoř zakývá hlavou a na chvíli se obrátí zády, co nejtišeji zakašle.

Obrátí se zpět a zjistí, že na něm ulpěly zkoumavé oči mladé dámy.

„Ten kouř mi nesvědčí a studený vzduch taky ne. Asi budu nachlazený.“ Odvětí s předstíraným úsměvem.

„Neboj, já ti pořídím ty nejlepší léky z mé výplaty!“ Ujišťuje dívka.

„Jak se ti to povedlo zařídit?“ Optá se po chvilce mlčení dál.

„Vévoda měl milenku, o které jeho žena nevěděla. Tehdy jsem ho za ní vozil. Prosil mě, abych o tom pomlčel. Slíbil mi za odměnu službu. Připomněl jsem mu to. Jsi první člověk, kterému to vyprávím, abys věděla jak to celé je. Nikdy mu nesmíš říct, že to víš,“ zamyslel se, poté se zhrozil a ještě jednou zopakoval: „nikdy.“

Jejich zraky se střetly. V jedněch očích hořela vášeň, láska, něha a starost, v těch druhých skomíral popel a zračil se z něj matný lesk.

„Už běž, brzy pro tebe přijede kočár.“ Pobízí Řehoř svoji dívku.

„Půjdeš mě vyprovodit?“ Zeptala se ustrašeně Libunka.

Podkoní pohlédl směrem k nohám a hlavu tam už ponechal, „dnes ne, lásko.“

„Kdy se zase uvidíme?“

„Přijedu za tebou k vévodovi.“ A v jeho zmírajícím srdci ho naposledy píchlo. Poslední záchvěv lidských citů.

„Opatruj tě Pán Bůh zatím, než budu moci já.“ Pronesla trošku smutně dívka.

„S pánem bohem, drahá,“ a s hořkým důrazem opakuje: „ s pánem bohem.“

Libunka se otočila a zdráhavě pomalými krůčky odcházela a tiše plakala. Uměle stvořený svět, který jí stvořil Řehoř se pomalu bez jeho direktora rozpadá a dívka se probírá do skutečnosti. Zatím ji nedokázala vnímat úplně, ale uvědomuje si, že něco co v jejich světě není možné, se stalo. Ještě neví přesně co, ale něco není tak, jak  má být.

Řehoř seděl na lavičce a tlumeně sípal a kašlal. Věděl jistě, že opouští svět, jenž si vysnil. Neměl tu sílu se v něm udržet, ale veškerý svůj potenciál vložil do zachování toho snu alespoň pro jeho lásku. Postaral se, aby ho sen přežil a aby v něm dívka mohla nadále žít, i když už bez něj. Zařídil jí život, jaký se ostatním prostým lidem může jen snít.

Kočár, který dnes pro Libunku přijede, ji vyveze z Prahy. Vévoda prchá před morem na svůj venkovský hrádek a jen nejvěrnější služebnictvo bere s sebou. Dostalo se mu jako jednomu z opravdových vyvolených výsostného povolení od krále k opuštění Prahy.

Jednoho dne sejmul rytíř svůj černý plášť, a ti co přežili jeho hrůznou anarchii už před sebou viděli pouze dobré. Rozdíl mezi dobrem a zlem se jevil neskutečně kontrastně jako den a noc. Svět, jež se probral z dlouhé noci bažil pouze po dnu. A tak ze svého dna vstal lid jako z popela fénix a společnost se začala budovat na morálních hodnotách.

Samotný rytíř strach se ztratil a nikdo po něm nepátral. Zmizel ze světa a jediné místo, kde se uchoval, byly vzpomínky. Stal se jizvou na duších a výstrahou pro nastupující generaci.

O pár let později projížděl Prahou vznosný kočár. Jezdil všemožnými uličkami a zastavoval v různých místech. Pokaždé se odhrnula záclonka a ti, kteří měli možnost nahlédnout, spatřili překrásnou plavovlasou ženu. V místě, kde stál staletý mohutný dub se jí prý zaleskla na tváři slza.