ač stovky lidí mezi námy,
v chrámu duše věčně sami,
můžeme plakat slzy žalu,
když duše mastná, v šedém kalu,
topí se,
tak zas tápeme po římse
abychom padli někam níž
když hlad je mocný - prázdná spíž,
když slova marná do zdi křičí,
když smrtka úsměv na tvář líčí
jak v malém divadl hloupé frašky,
všichni tam hrajeme pouhé šašky,
všichni se smějeme, falešným smíchem,
na místo činelů, vržeme víkem,
rakví svých bratrů.
S Kainovým znamením ve zbožném tichu,
žehráme zvířatům v nacpaném břichu,
že bolí, pálí a činí větry
ač léto za okny, pereme svetry,
co pupek skryjí.
Za vlastní nažranost, trochu se stydíme,
a zase s klidem stát na dani šidíme,
z cizího neteče, tak proč se bát,
podívej člověče, čas je se smát,
když vodku pijí.
Oprášit slova svá neříkat nic,
zase být rytířem od nemanic,
zase být prorokem, Božího řádu,
prodávat odpustky, ve prospěch hradu,
upálit hříšníka, ať se tu svíjí,
vždyť lidští upíři, také krev pijí,
vysají po krvy, city a duši,
oči Ti vypálí, uříznou uši,
a pak je snědí.
Na hradě v podhradí, lůza se schází,
někteří v hadrech jsou, ostatní nazí,
a přesto čistší jsou v nahotě těla,
než paní hradní, co marně skrýt chtěla
špínu co nosí, pod drahým šatem,
krev stéká pomalu, po kříži svatém,
co svatost ztratil.
|
